Před nějakou dobou jsem byl na představení Jaroslava Duška a jeho kolegů s názvem Čtyři dohody. Jde o představení na motivy stejnojmenné knihy od dona Miguela Ruize o moudrosti Toltéků.
Z mého pohledu je Duškova hra dokonce mnohem zábavnější a podnětnější než kniha, ze které vychází a kterou jsem rovněž četl. Především mě na čtyřech dohodách zaujalo, že zajímavým způsobem korespondují s věcmi, které jsem objevil v přístupu zaměřeném na řešení (zkráceně SF), kterému se věnuji ať už v terapii nebo koučování. Stává se, že podobné věci mají jiné pojmenování. Překvapilo mě, že SF (nebo spíš principy SF) není tak nové a mladičké, jak se nám zdálo, ale naopak, že si dobře rozumí i s prastarými tradicemi myšlení, které se rozvíjely po několik tisíciletí na této planetě.
Čtyři dohody popisuje don Miguel Ruiz a návazně Jaroslav Dušek takto:
1. Važte slova
Tento bod je mi obzvlášť sympatický. Málokterá duchovní či myšlenková tradice tak explicitně řeší obrovský vliv slov a potřebu moudře s nimi nakládat. Lze namítnout, že v judaismu se mluví o slově, které má mít člověk neustále v srdci, proroku Muhammadovi diktoval Korán Boží posel „slovo do slova“ a v křesťanství se dokonce Slovo stane tělem, ale přesto se mi zdá, že přílišnou pozornost používání slov a jazyka v každodenním životě se zde až na několik obecných napomenutí nevěnuje. První dohoda ukazuje, jak používáním slov můžeme druhé lidi zaklínat (či negativně hypnotizovat) anebo naopak posilovat a podporovat. Zajímavým experimentem může být prosté pozorování, jaká slova a jakým způsobem používáme v běžném životě a jaká slova používají lidé okolo nás. Například když se nám něco nepodaří, reagujeme slovy „jsem to ale vůl“ nebo konstruktivněji (např. „co s tím udělám?“). A podobně, když se něco nepodaří někomu v našem okolí, reagujeme prvním nebo druhým způsobem? Pokud mají slova opravdu kouzelnou moc a dokážou člověka „zaklínat“, pak by nás při častém a opakovaném používání první varianty vůči sobě i ostatním lidem nemělo překvapit, když začneme mít neodbytný pocit, že jsme obklopeni samými voly a dokonce i při pohledu do zrcadla začneme spatřovat tohoto všudypřítomného tvora.
V SF jsme na používání slov velmi citliví. Zejména velmi pečlivě sledujeme, zda způsob, jakým vedeme rozhovor s klienty, opravdu rozvíjí něco nového a konstruktivního (řešení) anebo jen utvrzuje nebo dokonce prohlubuje to staré a již nefunkční (problém). Otázkami „v čem selháváte a proč?“ (mapování problému) se otevírá diametrálně odlišná konverzace než otázkami „co se alespoň trochu daří a proč?“ (mapování zdrojů) nebo „co chcete změnit a proč?“ (mapování preferované budoucnosti). Abych byl přesný, v SF se příliš často v daných otázkách místo víceznačného slova „proč“ objevuje častěji „jak“ nebo „k čemu“.
2. Neberte si nic osobně
Tato dohoda vlastně říká, že když na nás někdo zareaguje určitým způsobem, pak to není třeba brát jako důsledek toho, jací jsme my, ale spíš jako projev toho, jakým je daný člověk sám. Pokud se na nás zlobí nebo nás chválí, nenávidí nás nebo obdivuje, vše to mnohem víc vypovídá o tom, jaký je daný člověk a jak přemýšlí o životě o světě atd. než o nás. Takový přístup je vlastně nesmírně osvobozující. Člověk se může reakcemi druhých nechat inspirovat, ale nemusí je přijímat jako bernou minci, snažit se druhým lidem nějak zavděčovat apod.. Samozřejmě se to snadněji řekne, než udělá.
V SF věnujeme velkou pozornost tomu kontextu, tedy vztahovým souvislostem. Máme za to, že lidé většinou žijí v „síti vztahů“ a síť je hezká metafora toho, že lze být spojen a vzájemně se ovlivňovat (když taháme za jednu část sítě, ovlivňuje to nějakým způsobem i další části) a zároveň lze někdy i v síti uvíznout. Problémy, ale i řešení se odehrávají v sítích vztahů a každá změna působí další změny a někdy i velmi malá změna může uvést do pohybu dramatické změny. Mnoho lidí změny nevítá úplně s nadšením, a to i přesto, že v současné situaci velmi trpí. Na druhou stranu přináší mnoha lidem naději, že stačí drobné změny, které se postupně mohou rozvinout do větších a podstatnějších a celý proces je tak mnohem bezpečnější. Umět si nebrat věci osobně může ve vztahové síti užitečným změnám velmi pomoci.
V SF se zaměřujeme i na kontext setkávání v terapii či koučování a dbáme také o to, aby si klient „nebral příliš osobně“ názory a postoje terapeuta či kouče. Je velmi snadné v pozici určité autority podlehnout opojnému pocitu, že to, jak klienta vnímáme je ten správný pohled a že by klient měl tento pohled vzít velmi osobně za svůj. V SF se snažíme o pravý opak – co nejvíc vést klienta, aby si nebral příliš osobně, co říkáme, ale aby svůj život utvářel podle svého a inspiroval se jen tím, co si sám zvolí a s čím je v souladu. Koneckonců, jen za takový život, jaký si člověk zvolí, může převzít i zodpovědnost.
3. Nevytvářejte si domněnky
Název této dohody je podle mého soudu trochu zavádějící, protože myslím, že nejde nevytvářet si domněnky (ale uznávám, že i to je domněnka). Myslím si však, že je velmi užitečné si domněnek a předpokladů všímat a pracovat s nimi konstruktivním způsobem. V tomto směru je tato dohoda velmi užitečná. Jaroslav Dušek vypráví roztomilé příběhy o tom, že díky domněnkám může dokonce zmizet velký most nebo že spousta vztahů je založená na četných domněnkách (například o tom, co je láska, přátelství atd.). I v terapii či koučování se setkáváme s obrovským množstvím domněnek: klienti se někdy domnívají, že jim rozumíme lépe než oni sami sobě, že známe správný postup, jak mohou překonat své problémy, mají své předpoklady o tom, co je potřeba dělat, jak má terapie či koučování vypadat atd. Stejně tak terapeuti a koučové mohou mít spousty domněnek o problémech, se kterými se jim klienti svěřují, o tom, jak správně s klienty pracovat, apod. Díky tomu, že se nedokážeme zcela zbavit domněnek či předpokladů, lze říci, že každý máme „svůj vlastní svět“ významů, že každý jedinečným způsobem rozumíme tomu, co označujeme jako „skutečnost“. Pokud ale světy významů mohou být různé (i když „fakta“ jsou stejná), lze tyto významy různě proměňovat. A změna významu něčeho může spustit změny v celém životě člověka. Steve de Shazer, jeden z tvůrců SF, s oblibou říkával, že „neexistuje porozumění, jen více či méně užitečná nedorozumění“. Když už se naše různé světy významů v konzultaci setkají, kéž je toto setkání inspirujícím a podnětným nedorozuměním.
4. Dělejte vše, jak nejlépe dovedete
Tato dohoda z mého pohledu velmi sympaticky zdůrazňuje dvě věci – dělat věci co nejlépe (nezahálet), ale v rámci toho, co člověk dovede (nepřepínat se). V SF to koresponduje z mého pohledu s důrazem na využití zdrojů. Máme za to, že každý člověk má k dispozici mnoho zdrojů, které by mohl využít pro posun směrem k tomu, co by chtěl. Bohužel, ne vždy si jich je vědom, proto roli SF terapeuta chápeme z velké části právě jako někoho, kdo pomáhá klientovy tyto zdroje nacházet a používat v situacích, kde je to potřeba. Svým způsobem tak zdroje „zahálejí“ nepovšimnuty, člověka prostě ani nenapadne, že by třeba svou schopnost jezdit na kole v terénu mohl využít při učení se na náročnou zkoušku nebo své znalosti z IT k vytvoření nového životního „softwaru“ (to jsou příklady z praxe).
Dalším aspektem souvisejícím z mého pohledu s SF je důraz na malé kroky. Zmínil jsem se o tom již dříve v zamyšlení nad „sítí“ vztahů. Mnohdy nejde o nějakou dramatickou transformaci, ale o postupné každodenní směřování a drobné posuny. Jak říkával již Lao-C‘: „Cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem.“
Během tohoto velmi krátkého průřezu čtyřmi dohodami a jejich souvislostmi s SF jsem se snažil ukázat na některé paralely. Nechci tvrdit, že SF je nějaká Toltécká moudrost nebo že SF terapeut má být poloviční indián, ale mám za to, že určité užitečné principy a životní moudrost se objevují v různých podobách a oděné v různých pojmech. A zdá se mi, že když se někdy náhodou setkají, tak je to milé a inspirující setkání.
