Rozvíjení řešení „úzkým“ a „širokým“ způsobem

V tomto zamyšlení bych se chtěl vrátit k zásadnímu tématu „řešení problémů“ (ve smyslu odstraňování či nápravy) a „rozvíjení řešení“ (ve smyslu společného vytváření něčeho nového, změny).

V nedávných dnech jsem společně s kolegou Pavlem Vítkem skládal zkoušku v rámci koučovacího výcviku „Brief Coaching“. Zkoušku vedl kromě naší slovenské kolegyně Dr. Kláry Giertlové, PCC rovněž Dr. Peter Szabó, MCC, spoluzakladalel švýcarského institutu SolutionSurfers, dříve člen akreditační komise ICF (Mezinárodní federace koučů) a žijící legenda koučování zaměřeného na řešení (mimochodem společně s Insoo Kim Berg je autorem bestseleru „Brief Coaching for Lasting Solutions“). Měl jsem příležitost se s Peterem setkat již několikrát – na dvoudenním workshopu o mistrovství v koučování na Slovensku i na několika zahraničních konferencích – a vždy to pro mě byl silný moment, ve kterém jsem měl příležitost se hodně věcí naučit. Nyní jsem měl příležitost s Peterem, Klárou a partičkou nadšených SF koučů strávit tři intenzivní dny, během kterých jsem z velké části Petera tlumočil z angličtiny a měl jsem rovněž možnost s ním detailně diskutovat některá zajímavá témata z oblasti SF koučování. 

Jedním z mnoha nových objevů, o který bych se rád podělil v tomto textu, je rozlišení dvou způsobů rozvíjení řešení v koučování (ale patrně to lze využít i pro terapii, supervizi a jiné pomáhající rozhovory) – způsobu „úzkého“ a „širokého“. Než se k tomuto rozlišení dostanu, rád bych se krátce zaměřil na samotný pojem „rozvíjení řešení“.

„Řešení problémů“ vs. „rozvíjení řešení“

Jak jsem předeslal v úvodu, rozlišení mezi „řešením problémů“ a „rozvíjením řešení“ je v přístupu zaměřeném na řešení klíčové. Přístup „řešení problémů“ je velmi rozšířený a v mnoha kontextech velmi užitečný. Spočívá v tom, že najdeme klíčový problém a jeho příčiny a problém následně odstraníme. Na tomto principu pracuje zkušený automechanik, který zkoumá porouchané auto, zjistí, která součástka je vadná a vymění ji. Přístup, který je vhodný pro auta se občas snažíme aplikovat i do jiných kontextů s předpokladem, že bude rovněž vhodný, ale nemusí tomu tak být. Zejména pokud se od neživým předmětů přesuneme k živým organismům, zvláště k lidem. Pokud se například v medicíně snažíme izolovat nějaký „problém“ a napravit ho (tzv. „medicínský model“), pořád to poměrně funguje v některých oborech (např. chirurgie), jindy (a čím dál častěji) se setkáme s voláním po komplexnějším přístupu, který zohledňuje člověka jako celek, nikoli jen medicínskou diagnózu. Ještě více se s omezeními přístupu „řešení problémů“ začínáme potýkat například v psychoterapii, kde je ještě obtížnější jasně a smysluplně definovat problém, který by se měl řešit, a najít mechanismy jeho „odstranění“ (odstranit „depresi“, „trauma“ nebo „úzkost“ je přece jen něco jiného než odstranit slepé střevo nebo vadnou převodovku). Na podobné komplikace narazíme i v organizacích, týmech, skupinách apod. Asi je jednoduše pochopitelné, že lidé fungují jinak než auta. Není proto ani příliš překvapivé, že co se osvědčuje u aut, nemusí být příliš vhodné pro lidi.

Jak ale vypadá „rozvíjení řešení“? Jde vlastně o spoluvytváření změny jako něčeho nového. Místo zaměření na problém se kouč i klient zaměřují na rozvoj toho, co klient žádoucího chce namísto problému. Ohniskem zájmu není problém, ale změna (řešení).

Pro přiblížení může posloužit starý indiánský příběh, ve kterém mudrc vypráví mladému válečníkovi o tom, že v lidském nitru se sváří dva vlci. Jeden je laskavý, milující, štědrý, radostný a ten druhý je zlý, záludný, nenávistný a krutý. „A který z těch dvou vlků nakonec zvítězí?“ ptal se mladý válečník. Kmet odpověděl: „Zvítězí ten, kterého budeš krmit.“ Příběh poukazuje na dvě věci – pro vytvoření změny je užitečné vědět, co chceme (jinými slovy, kterému vlku fandíme) a mít k dispozici zdroje potřebné pro změnu (přinejmenším samotné „krmení“ a možnost vybraného „vlka“ krmit).

Prakticky se zaměření na „rozvíjení řešení“ projevuje například tím, že se zkoumá žádoucí změna (kam se chce klient dostat) a zdroje (na čem může stavět). Když se kouč a klient zaměří na řešení a rozvíjejí jej, klient se problémům nevyhýbá, spíše je „přerůstá“.

„Úzká“ a „široká“ cesta k řešení

Rozlišení „úzké“ a „široké“ cesty k řešení bude možná nejjednodušší ukázat na příkladu z praxe. Diskutovali jsme s Peterem koučovací konzultaci, kde klient chtěl dokončit do konce roku nějakou knihu. Při zaměření na problém („řešení problému“) by se podle mého soudu kouč zaměřil například na to, kde psaní knihy vázne, proč ji není schopen nyní psát, jaké překážky má v cestě, jaké má nedostatky a limity. Tyto nedostatky by se snažil s klientem odstranit s předpokladem, že když se odstraní problémy, to co zůstane, je řešení..

Alternativou je zaměřit se přímo na to, že klient chce napsat svou knihu (tedy na řešení, nikoli na problém). Kouč může společně s klientem rozvíjet jeho cíl: „Jakou konkrétní knihu chce napsat? V jakém rozsahu? Do kdy? V jaké podobě (draft, finální text)? Podle čeho pozná, že bude s knihou spokojen?“ Může se zajímat i o zdroje: „Co už má klient napsáno? Co mu pomohlo napsat to, co má? Podle čeho by poznal, že se posunul kousek blíž ke svému cíli? Co by mohl udělat pro to, aby se posunul kousek blíž k cíli?“ atd. Takové pojetí je podle mého názoru sice zjevně „rozvíjením řešení“, ale jde o poměrně „úzké“ zaměření. Pořád se konverzace pohybuje v rámci „psaní knihy“, tedy poměrně úzkého výseku klientova života. Toto omezené zaměření je v koučování i jiných pomáhajících rozhovorech poměrně časté, ale někdy zbytečně ochuzující. „Změna“ či „řešení“ je něco, co se dotýká člověka jako takového, nikoli jen jedné úzce vymezené oblasti jeho života. Napsání knihy znamená víc než jen napsání knihy. Jak tedy prakticky vypadá „širší“ způsob rozvíjení řešení? Podle mého názoru se „úzké“ řešení začíná „rozšiřovat“ ve chvíli, kdy se koučovací konverzace dotýká nejen tématu, ale zkoumá, nakolik se toto téma dotýká i klienta a jeho života jako celku (v podobném duchu se v ICF kompetencích někdy hovoří o „koučovat klienta, nikoli jen jeho téma“). Na výše uvedeném příkladu se rozšiřování může projevit například následujícím zaměřením:

• při zkoumání cíle: „Až knihu napíšete, jaký rozdíl to ve vašem životě způsobí?“, „Co to pro vás bude znamenat, když knihu napíšete tak, jak jste popsal?“, „Co vám to o vás řekne, že jste to dokázal?“, „Co vám to přinese?“, „Jak se změní váš pohled na sebe sama?“ apod.
• při výjimkách (předzvěstech řešení): „Co se Vám již podařilo ve věci udělat?“, „Jak konkrétně jste to udělal?“, „Co to o vás říká, že jste to dokázal?“, „Co pro vás znamená, že jste už udělal XY?“, „Co jste se díky tomu naučil nového?“, „Jak se tím, co jste dokázal, mění váš pohled na sebe sama?“ „Jak se díky tomu mění pohled (vašeho šéfa, manželky, kamaráda…) na vás?“, „Bylo v tomto úspěchu pro vás něco překvapivého nebo jste to od sebe očekával?“ a následně: „Co nejvíc vás překvapilo?“ nebo naopak „Co jste o sobě už tehdy věděl, že jste mohl očekávat, že uspějete?“ atd.
• při nasměrování k dalším krokům: „Podle čeho prvního poznáte, že jste se o malý kousek přiblížil k cíli?“, „Co by to pro vás znamenalo?“, „Jaký rozdíl by pro vás způsobilo, kdybyste se takto přiblížil k napsání knihy?“, „Jak můžete využít to, co jste se o sobě naučil, k dalšímu posunu?“, „Na základě toho, co fungovalo, nakolik věříte, že to dokážete?“, „Co vám dává důvěru?“, „Co to o vás vypovídá, že si můžete takto věřit?“ apod.
• při mapování změn (na dalším setkání): „Co se od minule zlepšilo?“, „Kam jste se posunul?“, „Co se vám podařilo?“, „Jak jste to dokázal?“, „Co to pro vás znamená, že jste to dokázal?“, „Co to říká o vás jako o člověku?“, „Co jste se z toho pro sebe naučil?“, „Jaký rozdíl to pro vás způsobilo, když jste se dokázal takto posunout?“ (těmito otázkami lze mimochodem jednoduše „rozšiřovat“ zaměření na řešení i v případech, kdy v předchozím rozhovoru bylo zaměření „užší“).
• nechat to být: I když se kouč přímo a cíleně nezaměřuje na „široké“ řešení, důsledky užitečného (byť úzce pojatého koučovacího rozhovoru) podle mého soudu nevyhnutelně „široké“ bývají. Pokud klient napíše další kapitolu knihy, v jejímž psaní se zaseknul, pak nejde jen o to, že napsal pár odstavců v rukopisu. Jde o zkušenost, změnu, která má v jeho životě nějaký význam. A i kdyby s koučem význam této změny klient neprozkoumal a jen prozkoumal změnu samotnou, lze podle mého názoru mít důvěru v klienta, že dokáže docenit i její význam. A zvlášť to platí, pokud důvěřujeme kybernetické představě, že změny v systému vedou k dalším změnám („ripple effect“ – efekt vlnění) a posilují se. Jinými slovy řečeno – řešení má samo o sobě tendenci stávat se širším (nebo se šířit jako výš uvedené vlny), a to i když se v koučovací konverzaci tomuto rozšiřování nevěnuje pozornost.

Závěrem

Co jsem si tedy v rámci tohoto tématu z těchto možná trochu chaotických úvah pro svou SF praxi, ať už v koučování nebo v jiných kontextech, odnesl? Zkusím to shrnout v několika bodech:

• vnímám stále jako klíčové rozlišovat mezi „řešením problému“ (ve smyslu jeho odstraňování či nápravy) a „rozvíjením řešení“ ve smyslu spoluvytváření něčeho nového
• „úzké“ pojetí je spojené se změnou v úzce vymezené oblasti, „širší“ pojetí se dívá na život klienta jako celek a na významy, které jsou s detailními popisy preferované budoucnosti, výjimek, změn apod. spojeny
• již dříve jsem si osvojil práci s detailními popisy – hodně za to vděčím zejména Harry Kormanovi (SIKT Švédsko) a Chrisi Ivesonovi (BRIEF Anglie), velká inspirace od Petera Szabó a Kláry Giertlové je pro mě v obohacení těchto detailních popisů o další rovinu – rovinu osobních významů; jinými slovy, nejen, co klient dělá/ cítí/ myslí… jinak, ale rovněž co to pro něj znamená. Neznamená to, že od nynějška se na tyto otázky budu ptát pokaždé všech klientů, ale je pro mě zajímavá možnost se na to ptát některých (třeba Petera, pokud budu mít další příležitosti s ním koučovatJ)
• rozlišení „koučování o tématu“ a „koučování o člověku“ mi nakonec vlastně příliš nedává smysl – jakékoli, i velmi „úzce“ zaměřené, koučování je podle mého soudu nakonec vždycky o člověku jako celku. I napsání jedné kapitoly v knize („úzké“ zaměření) se patrně (jak jsem se snažil ukázat v bodě e) předchozí kapitoly) projeví nejen v rovině popisů, ale i v rovině osobních významů. Přestože tuto pro mě již neužitečnou metaforu s klidným srdcem po ukončení kurzu odkládám (nebo možná - řečeno se Stevem de Shazerem - přímo pohřbívám), inspiraci o významu práce s významy klienta a své rozlišení na „úzké“ a „široké“ rozvíjení řešení bych si rád ponechal a rozvíjel. To pro mě má velký osobní význam… a za to,  že jsem si na něj mohl přijít, jsem vděčný.