Koučovat SF nebo ICF? Dvě cesty k profesionalnímu koučování

Na konferenci SOL World CEE v Budapešti věnované koučování zaměřenému na řešení (zkr. SF, z anglického „solution-focused“) jsem navštívil workshop s Dr. Kirsten Dierolf, významnou představitelkou SF koučování, autorkou několika knih a spolueditorkou časopisu InterAction zaměřeného na SF práci v organizacích. Kirsten se právě připravuje na zkoušky MCC (Master Certified Coach) při ICF (Mezinárodní federace koučů) a nabídla provokativní téma: Dvě živé koučovací konzultace, jednu vedenou SF přístupem a jednu vedenou podle požadavků (kompetencí) ICF pro stupeň MCC s tím, že budeme zkoumat rozdíly.

Řekl bych, že obě konzultace byly pro klienty užitečné (alespoň soudě podle jejich zpětné vazby). První – SF konzultace - byla v jejím podání velmi minimalistická – otázka na cíl, škála pokroku a definování malého krůčku. Kirsten v podstatě jen kladla otázky (nutno dodat velmi užitečné SF otázky!) a dokázala klientce vytvářet prostor tím, že mlčela a naslouchala. Druhá konzultace – varianta MCC – byla mnohem bohatší: Kirsten pracovala s metaforou klientky (sluníčko), kterou šikovně využila pro škálu (vycházení slunce), reflektovala změny u klientky („září vám oči, když o tom teď mluvíte“), objevilo se mnohem více humoru a Kirsten působila mnohem vřeleji než v první konzultaci. V závěrečné reflexi jsme diskutovali o rozdílech a podobnostech obou koučovacích konverzací. Zajímavé pro mě bylo, že Kirsten první konzultaci vnímala jako SF a druhou jako něco, co není příliš SF (ale zase více odpovídá požadavkům ICF (MCC), takže je potřeba to dělat jako určité „nutné zlo“). Můj pohled byl radikálně odlišný – první konzultaci jsem vnímal jako docela pěkný koučovací rozhovor s využitím základních nástrojů SF, něco, co umí všichni absolventi našich ročních výcviků, když skládají závěrečnou zkoušku. Druhý rozhovor jsem vnímal jako mnohem více „mistrovské“ SF, plné improvizace, tvořivosti, hravosti, něco, co se snažíme s kolegy v Daletu neustále rozvíjet u sebe i u účastníků našich výcviků. Zdá se, že SF koučování má mnoho různých podob a stylů a asi je z textu patrné, že hravý a tvořivý styl je mi výrazně bližší než minimalismus za každou cenu. Na druhou stranu má minimalistický styl také svou cenu, zejména pro začínající SF kouče, kteří jsou už po relativně krátkém výcviku schopni vést užitečné koučovací konzultace.

Celá tato příhoda mě vedla ještě k obecnější úvaze. Kdysi jsme se s kolegy z Daletu rozhodovali, jakým způsobem se rozvíjet a vzdělávat a posléze certifikovat v koučování. Varianty jsou v zásadě dvě – buď se lze vydat cestou institucí zastřešujících různé koučovací přístupy (např. ICF) nebo jít skrze instituce, které zastřešují jeden přístup – přístup zaměřený na řešení. Zvolili jsme druhou variantu. Po setkání s Dr. Benem Furmanem z Finska jsme se od něj naučili a posléze i získali certifikaci v jeho SF koučovacím modelu Reteaming a v současné době tento způsob práce v ČR zaštiťujeme a reprezentujeme. Posléze jsme se stali členy ASFCT (Association for Quality Development of Solution-Focused Consulting and Trainings), dokonce jsem začal připravovat svůj případ pro certifikaci a konzutoval jsem ho s Markem McKergowem a Jenny Clarke, když měli u nás workshop. Bylo mi sympatické, že v ASFCT mentorují a případ posuzují SF koučové a ne koučové jiných přístupů, kteří mnoha věcem z SF koučování nemusejí správně rozumět nebo je mohou vnímat jiným způsobem než SF koučové. A když už to vypadalo, že je rozhodnuto, kterým směrem se vydáme, potkali jsme se s Dr. Klárou Giertlovou ze Slovenska a posléze i s Dr. Peterem Szabó ze Švýcarska, kteří naopak zvolili cestu přes asi mejvýznamnější instituci zastřešující kouče různých přístupů – Mezinárodní federaci koučů (ICF). Vzhledem k tomu, že jsme se dohodli na spolupráci a otevřeli jsme společně první výcvik v koučování zaměřeném na řešení v ČR s akreditací ACTP u ICF, jaksi samozřejmě se předpokládá, že se také postupně certifikujeme u ICF. Jak se říká, když člověk něco plánuje, Pánbůh se u toho skvěle baví, protože nakonec je všechno jinak.

Zajímavé je, že jsem o akreditaci u ICF vždycky uvažoval (možná podobně jako Kirsten) jako o nutném zlu. Říkal jsem si, že je to užitečné kvůli klientům pro koučování i pro výcviky v koučování, ale jinak mi to vlastně nic moc nepřináší. Když se člověk certifikuje u ASFCT, získá ke své práci velmi cennou zpětnou vazbu od koučů, kteří rozvíjejí podobný způsob práce (SF) a ještě má v ceně členského příspěvku akademický časopis o SF koučování (InterAction). V ICF se člověk musí – alespoň tak se mi to jevilo – tak trochu bojovat za uznání svého stylu práce, pasovat se do kompetencí zformulovaných způsobem, který mu nemusí úplně vyhovovat, má další náklady a ani ten časopis z toho nemá. Po workshopu s Kirsten mě napadlo, že širší pohled zastřešující organizace jako je ICF, může pomoci korigovat určitou „profesionální slepotu“ kouče, který může příliš snadno zabřednout do určité rutiny a v komunitě podobně smýšlejících přehlížet jiné důležité věci. Jak říkával Gregory Bateson: „Víc pohledů je lepší než jeden.“  Pestrost koučovacích přístupů může být dobrou příležitostí pro vzájemné obohacování v dialogu. Nakonec jsem rád, že díky Kláře a Peterovi nabíráme postupně tento nový kurz. Třeba nám to prospěje podobně, jako MCC zaměření prospělo Kirsten v druhé konzultaci na workshopu.