Od skupinové dynamiky ke skupinovým procesům

V rámci výcvikového setkání jsme vedli zajímavé debaty o využití terapie zaměřené na řešení při práci se skupinami. Tyto diskuse podnítily moje přemýšlení o tom, jak to vnímám já. Některé úvahy bych rád touto cestou sdílel.

(Rád bych tímto poděkoval kolegyním a kolegům ze skupiny, která mimochodem rozhodně nepostrádá dynamiku, a kteří mi pomohli o věcech hlouběji přemýšlet a v mnoha ohledech mě inspirovali při psaní toho textu.)

Skupinová dynamika

Skupinová dynamika patří k pojmům, které jsem postupně vyřadil ze svého slovníku. Jednak jde z mého pohledu o pojem často nadužívaný, takže nakonec zahrnuje skoro všechno. Nejčastější definice uvádí, že „skupinová dynamika je vše, co se ve skupině děje“ (Trpišovská, Vacinová, 2007). Někdy je doplněno, že jde o procesy, vztahy a změny ve skupině (Wikipedie), popřípadě o povahu skupin, zákonitosti jejich vývoje, jejich vzájemné vztahy s jednotlivci, ostatními skupinami a širšími institucemi (Cartwight, Zander in. Nakonečný, 2004). Kratochvíl ve své knize o skupinové psychoterapii definuje skupinovou dynamiku jako „souhrn skupinového dění a interakcí“ (Kratochvíl, 2005, s. 15).

Kromě toho, že pojem skupinová dynamika může vlastně zahrnovat úplně všechno, co se ve skupině děje, a je tedy velmi široký, určitou potíž pro mě představují i asociace, které vzbuzuje. Na jedné straně dynamika odkazuje na pohyb a změnu a tím zdůrazňuje něco pro mě velmi důležitého – skupina není nějaká mrtvá strnulá struktura, ale živý a pulzující fenomén. Na druhé straně má slovo „dynamický“ – alespoň v terapeutických kruzích – konotaci „dynamických“ či „hlubinných“ přístupů. Již Freud mluví o dynamice a různých protichůdných silách v psychice člověka. Dynamičnost poukazuje na protichůdné tendence osobnosti a jejího vývoje a na nevědomou povahu mnoha procesů. V rámci dynamických přístupů je skupina vnímána analogicky – jako organismus, v němž se odehrává mnoho převážně nevědomých procesů. Tuto analogii podporují i oblasti skupinové dynamiky popsané v psychoterapeutické literatuře. Například Kratochvíl (2005) uvádí mezi prvky skupinové dynamiky mimo jiné projekce minulých interakcí a vztahů do aktuálních interakcí ve skupině (může být analogie projekce popsané jako obranný mechanismus v psychoanalýze, i když významově je spíše blízké analýze interakčních vzorců z interpersonálních směrů), vytváření podskupin (lze vnímat jako analogii Jungovského vytváření komplexů), tenze (lze vnímat jako analogii intrapersonálního konfliktu popsaného Freudem) apod. Proti analogiím tohoto typu nic nenamítám v tom smyslu, že nám mohou pomoci uchopit nějaký jev na základě určité podobnosti (proto se věda analogiemi hemží). Jen se domnívám, že tato analogie – dynamika skupiny je (v něčem) jako intrapsychická dynamika – si nezaslouží privilegované postavení a že by v názvu dějů ve skupině na ni nemusel nutně být odkaz. Osobně preferuji dívat se na skupinu raději optikou teorie systémů, ale netrvám na tom, že od nynějška budeme místo „skupinová dynamika“ procesy ve skupině označovat jako „skupinová kybernetika“.

Skupinové procesy

Pokud odhlédneme od psychoterapeutické literatury, kde se patrně vlivem dynamických přístupů pojem „skupinové dynamiky“ velmi rozšířil, pak malými sociálními skupinami se z psychologického hlediska do hloubky zabývá sociální psychologie. V současné sociálně psychologické literatuře se až na výjimky (např. Trpišovská, Vacinová, 2007) o skupinové dynamice nehovoří. Ve starších publikacích býval používán častěji (Cartwight, Zander in. Nakonečný, 2004). V moderní sociálně psychologické literatuře se většinou místo pojmu skupinová dynamika používá pojem „skupinové procesy“ (Brown, 2006; Hogg, Tindale, 2001; Hayesová, 1998), popřípadě „chování ve skupinách“ (Taylor, Peplau, Sears, 2006) anebo se rovnou mluví o jednotlivých aspektech malých sociálních skupin, aniž by se označovaly souhrnným názvem (např. Výrost, Slaměník, 2008; Hewstone, Stroebe, 2006).

Ačkoli různí autoři v oblasti sociální psychologie pojednávají o skupinových procesech různě a řadí sem různé procesy, nejčastěji se uvádí (Hayesová, 1998; Taylor, Peplau, Sears, 2006; Hewstone, Stroebe, 2006; Brown, 2006; Hogg, Tindale, 2001; Kratochvíl, 2005; Zimbardo, 2014):

• normy skupiny
• role ve skupině
• vliv skupiny na výkon jednotlivce
• konformitu (vliv většiny) a inovaci (vliv menšiny)
• poslušnost vůči autoritám
• vůdcovství
• vývoj skupiny
• skupinovou soudržnost
• interakce ve skupině
• polarizace
• skupinové myšlení
• skupinové rozhodování

Sharry ve své respektované knize „Solution–Focused Groupwork“ (2001) uvádí tři prvky „skupinové dynamiky“ (nověji bychom řekli „skupinových procesů“), které z pohledu přístupu zaměřeného na řešení přispívají k dobrému fungování skupiny, a o něž by měl terapeut pracující se skupinou zejména pečovat:

1. Zaměření na rozvíjení řešení („solution talk“) nikoli na utvrzování problémů („problém talk“) – centrálním zaměřením konverzací ve skupině by neměl být problém a věci související, ale řešení, tedy rozvíjení něčeho nového a žádoucího místo problému. Úkolem terapeuta je proces moderovat konstruktivním způsobem, oceňovat a posilovat příspěvky rozvíjející řešení a sám být vzorem pro sociální učení členů skupiny. Užitečnou pomocí mohou být i formální pravidla skupiny.
2. Zaměření na vzájemné interakce mezi členy skupiny („group_centered interaction“), nikoli na interakce zprostředkovávané terapeutem, který je v centru dění („facilitator centered interaction“) – podpora vzájemné interakce členů skupiny podporuje důvěru, bezpečí, mění atmosféru skupiny a posiluje spolupráci. Užitečnou pomůckou mohu být otázky a postupy, které zapojují do interakce další členy skupiny a povzbuzování a kultivování konstruktivní zpětné vazby ve skupině.
3. Zaměření na řešení klienta, nikoli na řešení nabízená terapeutem, skupinou nebo (skrytě) terapeutickým přístupem – ačkoli se ve skupině objevuje mnoho „psychoedukačního“ materiálu (zkušenosti dalších klientů, informace o medikaci, doporučení odborníků, použitý přístup, který implicitně skrývá i metodiku řešení psychických potíží – např. zaměření na zkoumání příčin problému, zaměření na behaviorální vzorce, zaměření na výjimky atd.), je třeba dbát o to, aby tyto podněty klientům sloužily k otevírání nových možností a inspiraci pro hledání vlastního řešení, ale aby se nestaly něčím, co je jediné správné a co klient musí dělat právě takto. Pomoci může zaměření na klientovy nápady a zkušenosti (např. výjimky) dříve, než se dá prostor dalším nápadům, kultivace nabízejícího „reflektujícího“ jazyka spíše než jasných a jednoznačných doporučení či instrukcí, a pečlivá reflexe s klientem z pozice užitečnosti a využitelnosti podnětů v jeho situaci.

Skupinové procesy a skupinová terapie zaměřená na řešení

Podle mého názoru je užitečné při skupinové terapii zaměřené na řešení vycházet z několika předpokladů:

• ve skupině se určitě bude něco dít (nezůstane stejná, neměnná, bude mít nějakou dynamiku), ale nikdy nevíme, co to bude
• to nás vede k myšlence, že je užitečné pečlivě sledovat změny a pokud možno je využít k terapeutickým cílům
• sociálně psychologické výzkumy nám ukazují, co se pravděpodobně bude dít ve skupině za určitých podmínek – může být užitečné se podívat na to, zda jsme náhodou nevytvořili podmínky pro nějaký skupinový proces, které terapeutické práci skupiny škodí nebo ji narušuje (například jednoduše nastavit změnit proces interakcí ve skupině, aby se neudržovalo skupinové myšlení) nebo zda můžeme někde vytvořit prostor pro žádoucí skupinový proces (například povzbudit vzájemnou interakci mezi účastníky)
• poznatky ze sociální psychologie lze využít jako modely pro reflexi – díky teorii jsme schopni „vidět“ popsané jevy v reálných interakcích skupiny a hledat možnosti, jak s nimi naložit
• může být užitečné (ale také velmi těžké) poznatky o skupinových procesech znát, ale zároveň příliš neočekávat a nevyhlížet (hrozí tzv. „sebenaplňující se proroctví“ – a vzhledem k tomu, že se obvykle zaměřujeme na očekávání negativních skupinových procesů – například „vyhlížíme“ fázi bouření ve vývoji skupiny – sebenaplňující se proroctví nejsou příliš užitečná)
• i bez hlubší znalosti skupinových procesů (či „skupinové dynamiky“) si lze v běžné praxi skupinové terapie zaměřené na řešení vystačit se třemi prvky popsanými Sharrym (viz. výše) a s pečlivým připojováním k jednotlivým členům skupiny.
• vždycky bychom se měli zaměřovat na jedinečné (co se děje tady a teď s touto skupinou) spíše než na obecné (teorie o skupinových procesech), což je samo o sobě obecné doporučení, které lze v jedinečných situacích klidně porušit, bude-li to užitečnější.

Literatura:

Brown, C. Social psychology. London: Sage, 2006.

Hayesová, N. Základy sociální psychologie. 2. vyd. Praha: Portál, 2000.

Hewstone, M., Stroebe, W. Sociální psychologie. Praha: Portál, 2006.

Hogg, M. A., Tindale, R. S. Blackwell Handbook of Social Psychology: Group Processes. Malden: Blackwell publ., 2001.

Kratochvíl, S. Skupinová psychoterapie v praxi. 3. vyd. Praha: Galén, 2005.

Nakonečný, M. Sociální psychologie. Praha: Academia, 2004.

Sharry, J. Solution-focused groupwork. 2nd ed. London: Sage publ., 2001.

Taylor, S. E., Peplau, L. A., Sears, D. O. Social psychology. 12th ed. New Yersey: Pearson Education, 2006.

Trpišovská, D., Vacínová, M. Sociální psychologie: Vybraná témata. Praha: UJAK, 2007.

Výrost, J., Slaměník, I. (eds.) Sociální psychologie. 2. vyd. Praha: Grada, 2008.

Zimbardo, P. Luciferův efekt: Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí. Praha: Academia, 2014.