Postmoderní filosofie a přístup zaměřený na řešení

Filosofický rámec přístupu zaměřeného na řešení tvoří zejména tři proudy (De Shazer, 1993; Berg, De Shazer, 1993; De Shazer et al., 2011; De Shazer, 1991):

filosofie jazyka pozdního Wittgensteina, (radikální) konstruktivismus a sociální konstrukcionismus.

Tyto filosofické proudy hrály v rámci přístupu zaměřeného na řešení v různých etapách vývoje různou roli. Obecně je lze s určitým zjednodušením zařadit do „postmoderního myšlení“ (Zatloukal, 2007). Přesahuje možnosti tohoto textu podat podrobný výklad „postmoderního myšlení“. Bylo by to i zbytečné, protože existuje mnoho literatury k tématu dostupné v češtině (např. Grenz, 1997; Anderson, 2009; De Shazer et al., 2011; Freedman, Combs, 2009; Von Schlippe, Schweitzer, 2006; Lyotard, 1993). Nastíníme zde tedy jen několik poznámek.

Lyotard spatřuje podstatu postmoderního myšlení v „nedůvěřivosti vůči metanarativním příběhům“ (Lyotard, 1993). Postmoderní epistemologie vlastně radikálně zpochybňuje možnosti objektivního poznávání skutečnosti. Nedůvěřuje příběhům, které chtějí aspirovat na něco víc než na to, že jsou příběhy – na objektivní platnost[1].

Tato nedůvěra a skepse k možnostem člověka poznávat objektivní skutečnost má své pevné místo v dějinách filosofického zkoumání už od raných dob předsokratických a významně se projevuje u Berkeleye, Huma a především u Kanta. Zatímco „objektivisté“ věří, že někde „za“ věcmi existuje nějaká objektivní pravda, kterou pozvolna odhalujeme, „postmodernisté“ jsou přesvědčeni o tom, že realitu aktivně (spolu)vytváříme – konstruujeme (Grenz, 1997). Jazyk není jen médiem, kterým by se poukazovalo na nějakou „vně“ existující skutečnost, ale je nástrojem, jímž a v němž je realita vytvářena (Freedman, Combs, 2009). Postmoderní myslitelé však – jak se někdy mylně traduje – nepopírají možnost ontologického světa, jen tvrdí, že tento ontologický svět, ať už existuje nebo nikoli, nemůžeme objektivně poznat (Grenz, 1997; Rorty, 2012). Kybernetik Heinz von Foerster (1984)  uvádí, že „objektivita je jen iluzí pozorovatele, že pozorování může být učiněno bez něj.“ K objektivnímu poznání ontologického světa nemáme přístup, protože naše poznání není pouhé zrcadlení skutečnosti, ale je vždy interpretací a vytvářením vlastního porozumění (Watzlawick, 1998). Tento tvořivý poznávací proces se navíc odehrává v konverzacích s druhými (důraz na společné vytváření v konverzacích odlišuje sociální konstrukcionismus od radikálního konstruktivismu – Anderson, 2009).

Postmoderní epistemologii lze shrnout ve čtyřech základních premisách (Freedman, Combs, 2009):

• Reality jsou sociálně konstruované – Berger a Luckman ve své klasické práci (1999) výstižně popisují, jak se něco, co vzejde z konverzace a domlouvání postupem času stává součástí „vědění“ a institucionalizuje se; na druhou stranu lze zkoumat, jak určité reality vznikaly, jak byly konstruovány a tím je v jistém smyslu „dekonstruovat“ (Freedman, Combs, 2009); tento princip má praktický dopad v tom, že to co je vnímáno jako „skutečnost“ se ukazuje jako něco, co není „dáno“, ale je vytvářeno, a lze to tedy i přetvářet (a tedy měnit).
• Reality se utvářejí používáním jazyka – způsob, jakým používáme jazyk, je z postmoderního pohledu nesmírně důležitý. Již Freud (1991, s. 16 – 17) výstižně tvrdil: „Slova byla původně kouzlem a ještě dnes si slovo zachovalo mnoho ze své dávné kouzelné síly. Slovy může jeden člověk druhého učinit blaženým, anebo ho vehnat v zoufalství, slovy přenáší učitel své vědomosti na žáky, slovy strhuje řečník shromážděné posluchače a usměrňuje jejich úsudky a rozhodnutí. Slova vyvolávají afekty a jsou všeobecně používaným prostředkem k vzájemnému ovlivňování lidí. Nebudeme proto pohlížet přezíravě na fakt, že psychoterapie pracuje slovy…“ Kouzelná moc slov je tím nejpádnějším argumentem na námitku „K čemu mi bude si o tom JEN povídat?“ Slovo JEN není totiž na místě, slova jsou velmi mocným prostředkem změny. V přístupu zaměřeném na řešení v praxi sledujeme zejména, zda naše společné používání slov a práce s jazykem přispívají spíše k utvrzování problému nebo k rozvíjení řešení.
• Reality jsou organizovány a udržovány vyprávěním – kromě toho, že reality vznikají v rozhovorech, jsou dalšími rozhovory udržovány a měněny, každé nové „vyprávění“ přináší další možnosti a (třeba nepatrné) změny. Tento princip v praxi připomíná známé úsloví, že „jediné, co je konstantní, je změna“. Gergen rozlišuje tři typy vyprávění (in. De Shazer, 1991): 1. progresivní (potvrzující závěr, že lidé a situace se vyvíjejí směrem k jejich cílům); 2. stabilní (potvrzují závěr o neměnnosti situace) a 3. regresivní (potvrzující závěr o pohybu situace pryč od cílů). Z této perspektivy lze zkoumat i koučovací konzultace – jsou „vyprávěními“ o zlepšení, stagnaci nebo zhoršení?
• Neexistují žádné základní neměnné pravdy – tento princip je obvykle nejtěžší pochopit, pokud je naše poznání konstrukcí spíše než zrcadlením objektivní reality, pak to, co máme k dispozici je přinejlepším naše interpretace skutečnosti (Freedman, Combs, 2009). To nás nezbavuje odpovědnosti za způsob, jak skutečnost interpretujeme. Také to však klade velké nároky na respekt k jiným interpretacím – pokud nemáme „monopol na pravdu“, pak je třeba i jiné pohledy uznat a respektovat (což není totéž, jako s nimi souhlasit). Zároveň díky tomu vzrůstá význam „lokálního (místního) vědění“ (Anderson, 2009; Walter, Peller, 2000), které na „mikroúrovni“ spoluvytváříme v konverzacích: „Místo toho, abychom měli vědění, které je univerzální a objektivní, máme coby postmodernicté za to, že máme k dispozici vyprávění a diskurzy, které jsou tvarovány naší zkušeností, historií a kulturou. Vědění je vnímáno nikoli jako stálé („eternal“), ale jako lokální a pragmatické, ve smyslu pro současný okamžik nejlepšího řešení problému, který byl vytvořen historicky koordinovanými porozuměními a zájmy.“ (Walter, Peller, 2000) Takovým prostředím par excellence pro cílené společné přetváření „lokálního vědění“ může být koučovací rozhovor.

Pro přehledné srovnání konstruktivistického a objektivistického pojetí předkládáme také následující tabulku (Neimeyer, 1995):

Předpoklad	Přístup
Objektivistický	Konstruktivistický

Tyto teoretické epistemologické diskuse o povaze poznání zní možná poněkud abstraktně, ale mají zásadní praktické dopady. Zejména se promítají do našeho důrazu na neexpertnost a zvědavost, společné vytváření a reflektování.

Literatura je k dispozici u autora.

[1] Objektivní skutečnost je v objektivistickém pojetí prezentována jako něco za všech okolností platného, existujícího „nad“ příběhem nebo „mimo“ příběh, něco, co jednoduše je, bez ohledu na to, kdo „vypráví“ o této zkušenosti. Proto Lyotard (1993) používá slovo „metanarativní“ (nad příběhem) pro vymezení postmoderního myšlení od objektivistického pohledu.