Od aktivního naslouchání ke konstruktivnímu naslouchání

22. 03. 2016 11:37:08
Následující text přináší zamyšlení nad nasloucháním - jedním z klíčových témat nejen koučování, ale i jiných profesí pracujících s lidmi. Text vychází z naší nové knihy.

Kniha vychází letos v Portálu (Zatloukal, L., Vítek, P. Koučování zaměřené na řešení: 50 klíčů pro společné otevírání nových možností. Praha: Portál, 2016) a text obsahuje i některé části, které se do finální verze knihy kvůli omezenému rozsahu nedostaly.

Postoj ne-vědění, zvědavost a konstruktivní naslouchání

Jednou z klíčových dovedností kouče je umět odložit stranou svá předporozumění, teorie, metodiky, předsudky či hodnotící kategorie a přistupovat ke klientovi s otevřenou myslí a opravdu naslouchat tomu, co říká. Harlene Anderson tento postoj označuje jako postoj „ne-vědění“ (Anderson, 1997). Popisuje jej následovně: „Vědění – falešná iluze porozumění či bezpečí metodologie–zhoršuje naši schopnost vidět a slyšet neočekávané, nevyslovené a zatím-nevyslovené. Pokud vždy vidíme a slyšíme určité věci tak, jak jsme zvyklí, potom naším očím a uším unikne to, co je zvláštní a jedinečné.“ (Anderson, 2009, s. 115)

Poetickým jazykem tuto zkušenost vyjadřuje i básník T. S. Eliot: „Aby ses dostal k tomu, co sám nevíš, musíš jít cestou, jež je cestou nevědomosti.“

Goethe ve svém Faustovi píše v podobném duchu o tom, jak přílišné vědění odvádí od pátrání po tom, co je důležité a co je obvykle nepovšimnuto k dispozici:

„Víš, chlap, jenž spekuluje napořád,

toť soumar na vyprahlé pláni:

točí se dokola, jak by byl běsem jat,

a poblíže má pastvu k pohledání.“

Představa „ne-vědění“ není většinou pro profesionální kouče zpočátku příliš lákavá. Lidé se přece učí koučování a platí spousty peněz za vzdělávání v koučování, aby věděli více a mohli díky tomu být svým klientům užiteční! Možná, že samotné pojmenování této dovednosti působí zbytečné zmatky (i sama Harlene Anderson musí vždy vysvětlovat, že postojem ne-vědění nemá na mysli nějaké „vygumování“ znalostí a zkušeností profesionálů – např. Anderson, 2009). Možná, že výstižnější pojmenování této dovednosti lze nalézt u zenového mistra Suzukiho, který v návaznosti na starého zenového mistra Dogéna hovoří o „mysli začátečníka“: „Je-li náš duch prázdný, je vždy na vše připraven, je všemu otevřen. Duch začátečníka obsahuje mnoho možností, duch experta jen málo... V duchu začátečníka není žádná myšlenka „dosáhl jsem něčeho“... Nemáme-li žádnou myšlenku na úspěch, myšlenku na sebe, jsme opravdovými začátečníky. Pak se můžeme skutečně něco naučit... To je také tajemství veškerého umění: Zůstaňte vždy začátečníky! Buďte velmi důslední v tomto ohledu.“ (Suzuki, 1994, s. 17 - 18) Inspirace tímto pojmem se objevuje i v literatuře přístupu zaměřeného na řešení (např. Bannink, 2006).

V poslední době sama Harlene Anderson nově mluví o dalším konceptu tzv. „nakažlivé zvědavosti“ (Anderson, osobní sdělení), který se na tuto dovednost dívá opět z jiného pohledu. Když je člověk opravdu na něco zvědavý a je zaujatý zkoumáním něčeho, většinou odkládá své nejrůznější teorie a plnou intenzitou se věnuje tomu, co zkoumá, nechává se tím „unést“. Takový druh zvědavosti může být podle Harlene Anderson dokonce nakažlivý v tom smyslu, že i klient může být zaujatý danou oblastí díky zaujetí a zvědavosti kouče (podrobněji viz. kapitola o detailních popisech). V jistém smyslu lze říci, že teprve při zaujetí postoje nevědění, začátečníka či zvědavosti lze hovořit o naslouchání v pravém slova smyslu.

Ernest Rosssi byl původně jungovský analytik a později byl významným žákem M. H. Ericksona (vydal s ním mnoho knih a článků). Když Erickson pracoval s klienty, často Rossi přemýšlel o svých teoretických konstruktech, koukal nahoru a „šrotovalo“ mu to v hlavě. Na jedné nahrávce je slyšet Ericksona, jak říká: „Doktore Rossi, podívejte, klient není tam nahoře, ale tady!“ Pro Ernesta Rossiho to byl silný moment pro jeho další rozvoj.

Výše uvedený příklad hezky ukazuje, jak rušivé může být přílišné vědění a kategorizování toho, co klient říká, pro samotné naslouchání. Člověk málokdy může dělat obojí důkladně. Pokud kouč skutečně klientovi naslouchá, dokáže se zaměřovat na to, co je pro klienta důležité spíše než na to, co je důležité pro něj samotného. Na druhou stranu platí, že se kouč vždy nějakým způsobem zaměřuje i na to, co je pro něj (např. s ohledem na jeho teoretická východiska) důležité (Bavelas et al., 2000), ale toto zaměření na kouče by podle našeho soudu nemělo převažovat.

Pozice ne-vědění či zvědavosti zahrnuje několik aspektů (Anderson, 2009):

  • předpoklad, že klient je expertem na svůj život – klient se ve svém životě obvykle vyzná lépe, než se v něm kdy může vyznat kouč, protože jej do nejmenších detailů žije; to, že kouč může inspirovat k novým pohledům a „spojením“ neznamená, že kouč je lepším znalcem života klienta, ale že dokázal využít klientovy expertnosti novým způsobem
  • schopnost snášet nejistotu – jak jsme naznačili v kapitole o reflektování, nejistota je velkým strašákem profesionálů (včetně koučů) - ve chvíli, kdy se zbavujeme role experta a nechováváme se za teorie či techniky, ale vsázíme na spoluvytváření s klienty, kráčíme po nejistém území; díky tomu je koučování i velmi dobrodružná činnost, která vyžaduje určitou ochotu riskovat
  • důraz na jedinečné nikoli na obecné – expertní vědění koučů a jiných profesionálů je založené na zobecnění zkušeností jiných lidí v jiných kontextech a s jinými situacemi, v koučování se však podle našeho soudu vyplatí rozvíjet spíše specifické a jedinečné, tzv. „lokální (místní) vědění“ (Anderson, 2009)
  • opravdový zájem o klienta – tento aspekt lze jen stěží nahradit jakoukoli technikou (včetně i mezi kouči populárního rogersovského „aktivního naslouchání“); naopak se ve výzkumech sledujících detailně komunikaci ukazuje, že bez postoje upřímného zájmu a zvědavosti na to, co klient říká, je samotná technika aktivního naslouchání spíše kontraproduktivní a klienti na něj reagují spíše jako na něco „divného, nepřirozeného, falešného, nerealistického“ (Armstrong in. Beavin Bavelas et al., 2000)

Zatím jsme zmínili postoj naslouchajícího (ne-vědění, začátečník, zvědavost) a jeho význam pro samotné naslouchání klientovi. V názvu kapitoly jsme zmínili „konstruktivní naslouchání“, proto bychom rádi ještě doplnili několik postřehů k tomu, jak nejen naslouchat, ale z hlediska přístupu zaměřeného na řešení dokonce ještě naslouchat konstruktivně.

Především z našeho pohledu s postojem zvědavosti souvisí dovednost formulování otázek. Někdy se setkáváme s tím, že se účastníci výcviků zmiňují, že nevědí, jak se ptát nebo se dokonce učí zpaměti nějaké sady užitečných otázek. Z našeho pohledu je věc velmi prostá – pokud dokážeme v sobě vzbudit dostatečnou zvědavost, otázky přicházejí samy. Když s někým sedíme u skleničky vínka a opravdu nás zajímá, co nám vypráví, pak většinou nepotřebujeme žádný tahák s otázkami, abychom jeho vyprávění dále povzbuzovali a rozvíjeli. Máme za to, že velmi podobně to funguje i v koučovacích konzultacích. Osvojit si však tento postoj zvědavosti či ne-vědění bývá velmi náročné a obvykle to vyžaduje dlouhodobý (a možná i celoživotní) trénink. Přitom zde platí určitý paradox – postoj zvědavosti by měl být autentický (nikoli hraný, to nefunguje – Rogers, 1998), na druhou stranu lze k autentickému postoji zvědavosti (stejně jako k jiným postojům) dospět rovněž „předstíráním“ či „děláním jako“ (Watzlawick, 2003).

Kromě toho, že je třeba umět vzbudit svou zvědavost, je důležité si také všimnout, na co naši zvědavost zaměřujeme. A zde se právě dostáváme ke konstruktivnímu naslouchání, nebo jak někteří autoři uvádějí k „naslouchání s konstruktivním uchem“ (např. Iveson, George, Rattner, 2012). Během skutečného dialogu dochází k tomu, že partneři v dialogu si vzájemně naslouchají a stavějí na tom, co slyší (Iveson, George, Rattner, 2012; Rogers,1998). Úspěšný dialog tedy předpokládá, že naslouchající reaguje na to, co mluvčí říkal a naopak. V opačném případě mají oba účastníci rozhovoru pocit, že se míjejí a že jeden druhému nerozumí. Jak podrobněji jsme zmínili v první kapitole, pocit klienta, že mu kouč rozumí, je významným faktorem účinnosti koučování. Na straně druhé platí, že každý naslouchající si zároveň vybírá jen něco z toho, co mluvčí řekl, a to dále rozvíjí (komentuje, doptává se na to apod.). Asi si lze těžko představit, že by kouč například opakoval doslova jako ozvěna přesně všechno, co klient řekl. Kdo někdy zažil dětskou hru na opakování (kdy dítě jen doslovně opakuje, co slyší druhého říkat), má zkušenost, jak iritující může takový rozhovor být. Klíčovou otázkou je, co kouč vybírá a na co z toho všeho, co klient říká, kouč reaguje. Zde se právě ukazuje, na co je zvědavost kouče zaměřena. A je tím ovlivněna podoba celé konzultace s klientem. Toto zjištění platí dokonce i o přístupech, které se obvykle označují jako „nedirektivní“ a kde se kouč snaží jen připojit ke klientovi a „následovat“ to, co klient považuje za důležité. Pro ilustraci připomeňme podrobnou mikroanalýzu komunikace, sledující jak Carl Rogers – autor přístupu zaměřeného na osobu, prototypu „nedirektivního“ způsobu práce – ovlivňuje směřování rozhovoru tím, na co se v rozhovoru zaměřuje (Beavin Bavelas et al., 2000; Tomori, Beavin Bavelas, 2007). Pokud se ani přístupy, které deklarují svou nedirektivitu, nemohou vyhnout tomu, aby zaměření zvědavosti koučů neovlivňovalo a neusměrňovalo rozhovor s klientem, tím spíše to bude platit o přístupech, které nedirektivitu přímo nedeklarují nebo dokonce sami sebe označují za direktivní.

Koučové zaměření na řešení vycházejí z předpokladu, že je užitečné zaměřit svou zvědavost především na to, co klient chce, a na to, co má k dispozici, aby se mohl posunout žádoucím směrem. Což neznamená, že by odmítali nebo se báli naslouchat jiným věcem (např. problémům), ale že toto zaměření na řešení vnímají jako užitečné a záměrně si vybírají tyto části toho, co klient říká, a rozvíjejí je. Iveson, George a Rattner uvádějí (2012, s. 18): „Je důležité mít na paměti, že být zaměřený na řešení neznamená mít fóbii z problémů. Klienti mají svobodu mluvit o čemkoli, o čem chtějí mluvit. Kouč změřený na řešení však musí naslouchat s „konstruktivním uchem“. To znamená naslouchat proto, aby se na tom dalo stavět spíše než naslouchat, aby porozuměli... Klienti obvykle nevyřeší své problémy tím, že by stavěli na svých nedostatcích. Řeší je tím, že stavějí na svých zdrojích.“

Zajímavým experimentem může být zkoumat, na čem kouč ve svých reakcích na to, co řekl klient, staví (pokud vůbec na něčem z toho staví). Podrobný a disciplinovaný způsob, jak toto sledovat, lze nalézt v rámci mikroanalýz komunikace (Beavin Bavelas, 2000; Tomori, Beavin Bavelas, 2007; Korman, Beavin Bavelas, De Jong, 2013; de Jong, Beavin Bavelas, Korman, 2013).

Rozumění a potvrzování

Postoj zvědavosti, popsaný v předchozí kapitole, je určitým předpokladem pro postupné rozumění zkušenosti klienta a poté jeho potvrzování či akceptování. Jedná se o témata, která budí z našeho pohledu četná nedorozumění, jak mezi kouči zaměřenými na řešení, tak i v jiných směrech, proto bychom rádi nabídli náš pohled trochu podrobněji.

V odborném světě koučování (ale i psychoterapie) existuje mnoho pojmů, které stálým opakováním jakoby ztratily původní jasnost a byly postupem času „obaleny“ různými dalšími interpretacemi, až se jejich smysl skoro vytratil nebo se stal spíše zavádějícím. Jedním z takových pojmů je podle našeho soudu empatie (vcítění), proto jej příliš nepoužíváme. Přesto se skoro všude dočítáme, jak je empatie důležitá. Carl Rogers, autor přístupu zaměřeného na člověka, významně přispěl k etablování tohoto pojmu v rámci svého zaměření na kvalitu připojení ke klientovi coby základního mechanismu terapeutické změny. Empatie (neboli empatické porozumění – Rogers, 1997; či možná přesněji empatické rozumění) je podle něj proces, nikoli stav: „Empatický způsob bytí s druhým člověkem má několik aspektů. Je to vstupování do osobního percepčního světa druhého a dokonalé zabydlení se v něm. Je třeba být citlivý, vteřinu po vteřině, k proměnám pociťovaných významů plynoucích v nitru druhého člověka, včetně strachu, vzteku, něhy, zmatku nebo čehokoli jiného, co druhý prožívá. Znamená to dočasně žít životem druhého člověka, orientovat se v něm taktně a vzdát se vlastního hodnocení... Předpokládá to intenzivně ověřovat správnost svých pocitů s míněním druhého a nechat se vést odezvami, které od něho dostávám. Je třeba být důvěrným společníkem druhého člověka v jeho či jejím světě.“ (Rogers, 1997, s. 126 – 127). Anderson (2009) zcela v duchu této definice nabízí krásnou metaforu – kouč je jednoduše hostem v klientově světě a jako dobrý host by měl být citlivý, vnímavý a otevřený.

Výraz empatie („vcítění“) z našeho pohledu poněkud nešťastný, protože zdůrazňuje význam emocí na úkor jiných složek zkušenosti klienta. Přesto existují četné důkazy o tom, že ty složky zkušenosti, které označujeme jako „emoce“, „chování“ či „myšlenky“ spolu úzce souvisí, interagují a vzájemně se ovlivňují (Greenberg, 2002; Goleman, 1997; Lipchik, 1999). Přesto se různé způsoby práce na různé aspekty zkušenosti primárně zaměřují (např. kognitivní přístupy na myšlení, behaviorální na chování, na emoce zaměřené přístupy na emoce) a – jak jsme viděli v první kapitole – nezávisle na tom, na co se primárně zaměřují, dosahují srovnatelných výsledků. V podstatě se dá říci, že je lhostejné, který aspekt zkušenosti klienta je vnímán jako primární. Důležité je, že ať už se začne z kteréhokoli bodu, lze dojít ke zkušenosti klienta jako celku. Když De Jong a Berg (2008) podrobněji diskutují o sporném předpokladu nutnosti zaměřit se primárně na emoce, nabízejí alternativní pohled - zaměření na percepce. Je zajímavé si všimnout, že v i citované Rogersově definici je řeč o „osobním percepčním světu druhého člověka“. Percepce jako určité formy uvědomování sebe a světa skrze smyslové vjemy či schopnost přemýšlet a cítit (Webster’s New World Dictionary in. De Jong, Berg, 2008), jsou celistvější, a zahrnují kromě emocí i myšlenky, chování, tedy celek zkušenosti, který lze zkoumat z různých perspektiv (De Jong, Berg, 2008). Zmínění autoři se velmi přimlouvají za to, aby zkušenosti klientů nebyly uměle rozbíjeny a oddělovány a některé její aspekty (v tomto případě emoce) vyzdvihovány, ale aby emoce byly vnímány podobně jako ostatní prvky v kontextu (K tématu práce s emocemi v přístupu zaměřeném na řešení lze rovněž najít zajímavé podněty v De Shazer et al. (2011), Lipchik (2002), Kiser, Piercy, Lipchik (1983), Lipchik (1999), Turnell, Lipchik (1999), Miller, De Shazer (2000) či Piercy, Lipchik, Kisser (2000). I přes kontroverze a různé důrazy jednotlivých autorů lze najít klíčové styčné body v tom, že: 1. emoce je užitečné vnímat v kontextu a nikoli jako separované entity, 2. zaměření na emoce se nevylučuje se zaměřením na ostatní aspekty situace (např. chování, myšlenky, reakce ostatních...) a 3. je užitečné se zaměřovat v rozhovoru na řešení v co největší míře a co nejdříve a 4. připojení ke klientovi je důležitější než jakákoli technika).

Z našeho pohledu je tedy výstižnější než o „empatii“ mluvit jednoduše o procesu postupného rozumění klientovi (Nepoužíváme pojem porozumění, protože asociuje spíš dosažení nějakého cíle – porozumění, zatímco z našeho pohledu jde spíše o proces postupného rozumění klientovi, který vlastně nikdy nekončí úplným porozuměním (ani to není naším cílem). Rozumění klientovi nám především pomáhá užitečně s klientem spolupracovat a děje se jen do takové míry, jaká je k tomu potřeba).

Pokud bychom chtěli výslovně hovořit o empatii, pak bychom měli mít na paměti, že proces rozumění klientovi kromě samotného „v-cítění“ zahrnuje také i „v-myšlení“ a „v-chování“ či „v-interagování s okolím“ (jakkoli některé výrazy mohou znít podivně). Praktickou pomůckou k uchopení situace klienta v rozhovoru tak, aby bylo možné budovat rozumění klientovi v různých dimenzích (myšlenky, pocity, chování, perspektiva jiných osob) nabízí Harryho model popsaný v části o detailních popisech.

Nerozlučnou dvojici s rozuměním tvoří potvrzování (Používáme pojem „potvrzování“, protože podle našeho soudu dobře vyjadřuje, že jde o proces a že jde o potvrzení klienta takového, jaký je a jeho práva takový být. Někdy se v podobném duchu hovoří o přijetí (akceptaci), proto pojem akceptace uvádíme v závorce také, nebo také o ocenění, nepřivlastňující srdečnosti (vstřícnosti) či respektu (Mearns, Thorne, 2013)). V jednom dílu seriálu „In treatment“ pracuje hlavní hrdina - psychoterapeut s mladým vojákem, a na úvod mu říká starý psychoanalytický vtip: „Obvykle se říká, že klient má vždycky pravdu. My terapeuti říkáme, že klient se vždycky mýlí.“ Terapeut v seriálu pracuje většinou interpretujícím způsobem, kdy svým klientům ukazuje věci a souvislosti mezi nimi, které si klienti neuvědomují. Není proto divu, že se zaměřuje na to, co klient nevidí nebo si (podle jeho mínění) odmítá přiznat. A také není divu, že klienti – stejně jako voják v seriálu – z toho nejsou často příliš nadšení (když klienti nejsou příliš nadšení interpretacemi terapeutů, lze to pak snadno označit jako nevědomý odpor k terapii – Mitchell, Blacková, 1999). U zrodu přístupu zaměřeného na řešení byla intenzivní snaha zaměnit koncept „odporu“ za užitečnější koncept „spolupráce“ (De Shazer, 1984;1989). Aby mohla nějaká spolupráce vzniknout, je důležitým předpokladem přijetí a potvrzení klienta ze strany kouče. Čekat, že klient bude akceptovat kouče a jeho pohledy a nápady či dokonce interpretace, může být velmi riskantní strategie. Naopak potvrzovat či akceptovat klienta se jeví i v rámci výzkumů účinnosti jako nezbytné (Norcross, 2010; De Haan, 2008; Duncan, Miller, Sparks, 2004;Rogers, 1998). Rogers, který pro tuto dovednost razil označení akceptace (doslovně „bezpodmínečné pozitivní přijetí“), píše: „Posun či změna s větší pravděpodobností nastane, pokud terapeut ve vztahu ke klientovi (ať už je v danou chvíli jakýkoli) prožívá pozitivní, akceptující postoj. Terapeut připustí, aby jeho klient byl právě takovým, jakými jsou jeho aktuální pocity.“(Rogers, 1998, s. 107)

Pro kouče může být takový přístup velkou výzvou. Kromě toho, že je nutné pečlivě naslouchat a odkládat svá předporozumění (viz. předchozí kapitola), je třeba rovněž rozumět (viz. výše v této kapitole) a nakonec zaujmout přijímající postoj vůči klientovi. A to i v případech, kdy kouč má na věc naprosto odlišný pohled.

Pěkný případ dokonce několikanásobného potvrzování nabízí Fulghum (1993, s. 27). V jedné školce učitelka připravovala divadelní vystoupení pro nějakou konferenci učitelů. Vybrala pohádku o Popelce, protože se v ní mohlo uplatnit velké množství malých herců a hereček. Nakonec už zůstal jen poslední chlapeček, který zatím neměl přidělenou roli. A tehdy se odehrál zajímavý rozhovor:

„Tak, Normane, co ty tedy budeš?“ zeptala se učitelka.

„No,“ odvětil Norman, „já budu prase.“

„Prase? V téhle pohádce žádné prase není.“

„No tak teď tam je.“

Učitelka to přijala a Norman ztvárnil v Popelce prase. A protože se v původní Popelce prase nevyskytovalo, měl velkou volnost, jak prase pojme. Norman pojal prase tak, že celou dobu mlčky ale s velikým zaujetím sledoval hru. Naplno prožíval děj a jeho obličej odrážel všechny emoce a zvraty, které se na jevišti odehrávaly. Svým zaujetím dodával celému představení až posvátnou vážnost a důležitost. Na konci, kdy princ konečně našel svou vyvolenou, Norman na zkouškách i při představení přerušil své mlčení, a začal nadšeně štěkat. Zaujatě pozorující a na konci i štěkající prase se stalo hvězdou celého představení i mnoha dalších repríz. Učitelka občas vysvětlovala jedinečnost tohoto představení:

„Víte, vystupuje tam prase.“

„Opravdu?“

„Ano, hvězdou představení je... štěkající prase.“

„Ale v Popelce žádné štěkající prase není.“

„No tak teď tam je.“

Z příběhu se zdá, že potvrzování může otevírat dveře k velké tvořivosti. A dokonce je možná nakažlivé!

Rogers sám na těžkosti s přijímáním druhého člověka upozorňuje: „Opravdu přijímat druhého člověka není lehká věc, stejně jako mu porozumět. Mohu druhému skutečně dovolit, aby vůči mně cítil nenávist? Mohu přijmout, že vnímá život a jeho problémy úplně jinak než já? Mohu akceptovat, že vůči mně cítí samé kladné pocity a chce být jako já? To vše je obsáhnuté v akceptaci a ona nepřichází snadno... Je nám zatěžko dovolit našim dětem, rodičům nebo partnerům, aby měli na různé věci jiné názory než my. Bráníme našim žákům anebo klientům, aby se od nás lišili a dělali si věci po svém... A právě tato samostatnost každého člověka, jeho právo jít svou cestou a objevovat na ní svůj vlastní význam, se mi zdá jednou z nejcennějších možností života... Přišel jsem na to, že když dokážu přijímat druhého člověka, tedy přijímat jeho pocity, postoje, přesvědčení, které jsou skutečnou a důležitou součástí jeho samého, tehdy mu pomáhám stávat se člověkem – a v tom je podle mě velká hodnota.“ (Rogers, 1995, s. 29) Potvrzování či akceptace neznamenají vyjadřovat souhlas s něčím, s čím kouč nesouhlasí, ale přijímat za všech okolností klienta jako člověka a jeho pohled na věci jako něco, co má plné právo vidět tak,jak to vidí.

Poměrně radikálním příkladem potvrzování klienta je případ z praxe Miltona H. Ericksona, kterého požádali, aby si na jedné klinice promluvil s klientem, který o sobě tvrdil, že je Ježíš Kristus. Klient neustále opakoval pohyb sepjatýma rukama dopředu a dozadu a tvrdil, že je Ježíš Kristus, takže si s ním personál léčbny již nevěděl rady. Erickson si s klientem chvíli povídal a pak mu řekl: „Když říkáte, že jste Ježíš Kristus, tak to se patrně vyznáte v práci s dřevem.“ (historický Ježíš byl tesař) Klient to potvrdil. Poté ho Erickson požádal, zda by mohl jít do místní dílny pracovat s dřevem. Klient souhlasil a v první fázi dostal do rukou, kterými obvykle pohyboval dopředu a dozadu, pilu a řezal kusy dřeva. Po nějaké době začal v dílně vyrábět nejprve jednoduché, posléze i složitější dřevěné výrobky. Po několika měsících mohl být propuštěn domů a živil se prací s dřevem (Erickson, Keeney, 2006).

Ještě radikálnější příklad opět z dílny Miltona H. Ericksona ukazuje jeho schopnost akceptovat pohled klienta i v situaci, se kterou rozhodně nemohl souhlasit: Když Erickson pracoval pozdě večer v psychiatrické nemocnici, ocitl se najednou v nebezpečné situaci. Ve výtahu se ukryl nebezpečný pacient s vražednými sklony a Erickson ho neviděl, dokud nenastoupil a nepřibouchl dveře. Automaticky se uzamknuly. Ačkoli měl Erickson klíč, kterým by odemknul, neměl čas potřebný k tomu, aby utekl. Vraždící pacient klidně prohlásil: „Čekám tu na Vás, abychom si udělali večerní obchůzky. Všichni jsou dole na druhém konci oddělení a já Vás hodlám zabít.“ Ericksonova reakce byl prostá: „Dobrá, chcete mě zabít... přímo tady nebo támhle?“ Pacient se podíval na první místo, které Erickson zmínil a pak na druhé. Když to udělal, Erickson otevřel dveře a řekl: „Samozřejmě, tam je židle, na kterou si můžete sednout, hned potom co... víte, jak to myslím. A stejně tak zároveň je židle i dole.“ A když Erickson mluvil, začal při tom chodit. „A támhle je další židle a další místo na dalším konci chodby.“ Pacient chodil spolu s Ericksonem a díval se na každé místo, které si mohl vybrat pro Ericksonův konec. Nakonec dorazili na místo, kde byl personál (Short et al., 2005).

Velkou pomocí pro potvrzování či přijetí klientova pohledu může být postmoderní myšlení, ze kterého přístup zaměřený na řešení rovněž vychází. Pokud kouč vychází z předpokladu, že existuje mnoho způsobů jak vnímat skutečnost a že to, jak věcem rozumíme je spíše tvořivým procesem společného vytváření významů v jazyce než objevováním již daných správných a vždy platných „skutečností“ (Anderson, 2009; Zatloukal, 2007; Walter, Peller, 2000), pak má dobrý základ pro přijímání klientových pohledů s patřičným respektem.

Příklad z praxe, tentokrát z dílny Insoo Kim Berg, ukazuje, jakým způsobem lze zacházet s postojem ne-vědění (či zvědavosti) a nabízet rozumění a potvrzování klientovi. Jde o terapeutickou konzultaci, v níž se otevírá poměrně dojemný a silný lidský příběh. Z našeho pohledu klade takový dojemný příběh na tyto dovednosti pracovníka o to vyšší nároky, což je mimo jiné důvod, proč jej uvádíme.

Příklad z praxe (Insoo Kim Berg – „Dying well“ (audionahrávka BFTC))

  1. Insoo:„Tak tedy, co vlastně děláte?“
  2. Klientka:„Jsem šlapka... prostitutka.“
  3. Insoo:„Šlapka? Aha... žijete sama?“
  4. Klientka:„Ano... teď už vlastně ano.“
  5. Insoo:„A líbí se vám to?“
  6. Klientka:„Moc ne, ale můj pasák... Příliš se bojím umírání... Přišla jsem k němu a řekla jsem mu prostě, že nebudu pracovat, když se mnou žije. Protože mě bil. Opustila jsem ho.“
  7. Insoo:„Opustila jste ho?“
  8. Klientka:„Jo.“
  9. Insoo:„Teda, na to jste musela mít pořádnou odvahu, abyste to udělala.“
  10. Klientka:„To ano. Pořád mě bil... já... Stejně brzo umřu, ale nechci, aby mě dál bil.“
  11. Insoo:„Hmm.“ (se zájmem)
  12. Klientka:„Vlastně to už nevadí...“
  13. Insoo: „Hmm.“
  14. Klientka:„Stejně brzo umřu... mám AIDS.“
  15. Insoo:„Máte AIDS, aha. Kdy jste se to dozvěděla?“
  16. Klientka:„Před sedmi lety jsem byla testována, a byla jsem pozitivní.“
  17. Insoo:„Před sedmi lety?“
  18. Klientka:„Jo, jo.“
  19. Insoo:„Bože, to už je dlouhá doba, že...“
  20. Klientka:„Byla jsem testovaná na klinice, kam jsem přišla, když mě zbil. Testovali mě, aniž by mi něco řekli.“
  21. Insoo:„Hmmm. Vy jste to nechtěla vědět?“
  22. Klientka:„Ne, nechtěla jsem to vědět.“
  23. Insoo: A jak jste to zvládla?
  24. Klientka:„No, pracovala jsem dál. Jak jsem vám říkala, tím jediným způsobem, který jsem znala: šlapala jsem ulici. Vydělala jsem nějaké peníze...“
  25. Insoo:„Aha.“
  26. Klientka:„Klienti stejně nechtěli, abychom používali kondom, i když jsem jim řekla, že jsem pozitivní. Prostě i přesto chtěli sex bez toho. I když jsem jim říkala, že mám AIDS.“
  27. Insoo:„Prostě vy jste svůj úkol splnila, říct jim, že máte AIDS.“
  28. Klientka:„Jo a oni mi platili třicet babek... nebo ještě i víc.“
  29. Insoo:„To dělali?“
  30. Klientka:„Jo. Platí mnohem víc, když je to bez kondomu.“
  31. Insoo:„Aha, chápu, prostě tomu dávají přednost.“
  32. Klientka:„Jo.“
  33. Insoo:„Ano, dobře. Ještě by mě stejně zajímalo, než se dostaneme dál, co si myslíte, že by se mělo dnes stát, když jste tu.“
  34. Klientka:„Brzy umřu... A v mém životě bylo spousta zneužívání. Chci si v tom udělat jasno. Chci se toho zbavit. Plánuji umřít. Skutečně umřu. Zbývá mi asi tak šest měsíců. Byla jsem už dávno diagnostikována.“
  35. Insoo:„Hm, hm.“
  36. Klientka:„Umírám dlouho.“
  37. Insoo: „Hmmmm... Ztratila jste hodně času... A... kdo vám vlastně řekl, že umřete během šesti měsíců?“
  38. Klientka:„Doktor. Trochu se o sebe starám.“
  39. Insoo:„No, to zní dobře.“
  40. Klientka:„Jo, chodívám na kontroly. Pravidelně. Většina šlapek chodí. Musíme se o sebe starat.“
  41. Insoo:„Ano, ano.“
  42. Klientka:„Posledně jsem dostala, my tomu říkáme kapesis. Je to všude. Mám to na plicích, na jazyku. Zuby budu mít brzo pryč. Je to všude.“
  43. Insoo:„A tehdy vám řekli, že máte ještě šest měsíců?“
  44. Klientka:„Ano... Měla jsem to už tak dlouho. Už mi moc života nezbývá. Asi šest měsíců.“
  45. Insoo:„Takže, předtím než umřete, byste chtěla...“
  46. Klientka:„Prostě... nikdy jsem neřekla svým bratrům, jak moc je nenávidím za to, že mě zneužili, ani svému nevlastnímu otci. A tak se toho chci zbavit. Chci to někomu říct.“
  47. Insoo:„Znamená to, že když to někomu řeknete, že vám to pomůže zbavit se toho?“
  48. Klientka:„Jo. Byla jsem tak moc zneužívána! Moji bratři, moji pasáci, nemocnice... a sociální pracovníci, když jsem byla dítě... protože se pokusili vzít mě z rodiny. Prostě se toho chci zbavit.“
  49. Insoo:„Dobře, takže přijít sem a mluvit o tom, to je vaše cesta jak se toho zbavit.“
  50. Klientka: „Ano. Říkají, že bych měla napsat, říkají, že bych měla naplánovat rodinnou sešlost. Nevím, jestli to budu schopná udělat. Není mi moc dobře. Na klinice mi řekli, že to musím udělat. Ale já nejsem dost silná. Není mi dobře.“
  51. Insoo:„Abyste to mohla udělat. Chápu. Tak... zkuste předpokládat, že do konce našeho povídání se toho zbavíte. Co myslíte, že se pro vás změní? V čem to pro vás bude jinačí?“
  52. Klientka:„Myslím, že budu schopná jet domů a dát sbohem svojí mámě... Potřebuju to udělat.“
  53. Insoo:„Aha. Ráda byste to udělala.“
  54. Klientka:„Ano. Ale nemůžu. Protože tam jsou moji bratři. A taky můj nevlastní otec. Nemůžu to udělat.“
  55. Insoo:„Takže, jaksi... Když se toho zbavíte, umožní vám to jít a dát sbohem vaší mámě...“
  56. Klientka:„Ano.“
  57. Insoo:„Nějak tomu dost dobře nerozumím. Jak vám ta rodinná sešlost bude nápomocná, abyste to mohla udělat?“
  58. Klientka:„Na klinice mi řekli, že když tomu budu čelit... Na klinice, kde mě kontrolovali... že když se tomu poddám, tak... že prostě musím jít a postavit se tomu. Všechno bude v pořádku, když k nim půjdu a řeknu, co k nim cítím...“
  59. Insoo:„Máte na mysli říct svým bratrům, co k nim cítíte?“
  60. Klientka:„Ano, a pak to bude v pořádku.“
  61. Insoo:„Aha... Co myslíte tím, že to bude v pořádku?“
  62. Klientka:„Řekli mi, že tomu mám čelit. A když jim řeknu, co k nim cítím, že potom. to bude v pořádku. Mám jim říct, jak moc je nenávidím. Potom to bude v pořádku. A já pak budu schopná jít domů.“
  63. Insoo:„Vy si nemyslíte, že to pak bude v pořádku? Podle vás?“
  64. Klientka:„Ne. Já.. vlastně nevím... Nechápu dost dobře jak jim prostě mám říct, jak moc je nenávidím... Oni si v podstatě neuvědomují, že udělali něco špatného. Myslí si, že to tak bylo v pořádku. Moji bratři... se cítili nadřazení nade mnou. Znali jen mého nevlastního otce.“
  65. Insoo:„Vaši starší bratři věděli, co vám dělal váš nevlastní otec?“
  66. Klientka:„Ano. Viděli ho.“
  67. Insoo:„Viděli ho...“
  68. Klientka:„Ano. Pozorovali ho.“
  69. Insoo:„A neudělali nic, aby mu v tom zabránili...“
  70. Klientka:„Ne, oni ho prostě následovali... oni... zneužívali mě taky.“
  71. Insoo:„Mhmm... aha.“
  72. Klientka:„Pořád mi říkají, že jim to mám říct, že to musím někomu říct. Nemůžu. Jsem příliš unavená. Pořád mi říkají, že brzy umřu, že to mám udělat, než umřu.“
  73. Insoo:„A vy s tím souhlasíte, že to máte udělat? Chcete to udělat, než umřete?“
  74. Klientka:„Nevím...Já... Vím, že chci vidět svou mámu než umřu.“
  75. Insoo:„To je něco, co víte najisto? To je to, co chcete udělat – vidět svou mámu než umřete?“
  76. Klientka:„Ano.“
  77. Insoo:„Dobře. Předpokládejme, že vám dnešní povídání umožní navštívit vaši mámu a říct jí sbohem. Co to s vámi udělá?“
  78. Klientka:„Byla bych klidná. Už by všechno bylo doděláno... Vzdala jsem drogy... Je to můj plán... Jo, přestala jsem brát kokain.“
  79. Insoo:„Můj ty Bože! Sama od sebe?“
  80. Klientka:„Ano. Byla jsem na klinice pro drogově závislé...“
  81. Insoo:„No tohle! To je obdivuhodné. Vy jste to dokázala! To je velmi obdivuhodné!“
  82. Klientka:„Myslím... Ano, přestala jsem brát kokain.“
  83. Insoo:„To muselo být těžké...“
  84. Klientka:„Ano. To bylo.“
  85. Insoo:„Takže vzdát kokain a říct mámě sbohem. Jak vám to pomůže?“
  86. Klientka:„Víte mám takový plán. Než umřu, chci udělat pár věcí. Chci dát sbohem... A nechat vše být.“
  87. Insoo:„Dobře.“
  88. Klientka:„Jedna z těch věcí... Neviděla jsem svou mámu dvacet let.“
  89. Insoo:„Oh, no teda.“
  90. Klientka:„Myslím, že ji potřebuju vidět. Ona ví, že se mám dobře.“
  91. Insoo:„Ona ví...“
  92. Klientka:„Ale neví jak...“
  93. Insoo:„Ví, že umíráte?“
  94. Klientka:„Ne... Nejdřív ji musím vidět.“
  95. Insoo:„Dobře. Předpokládejme, že to uděláte. Pomůže vám to? Mluvit s vaší mámou a dát jí sbohem...A k čemu vám to pomůže?“
  96. Klientka:„Ona... Když jsem ji opuštěla, brala jsem drogy. Byla jsem šlapka. Ale už žiju někde. Vzdala jsem drogy. Mám pravidelný příjem... Začala jsem se o sebe starat... Trochu. Potřebuju jí ukázat, že nejsem, co ona si myslí, že jsem.“
  97. Insoo:„Aha. Dobře... Takže tohle je pro vás to důležité: aby vaše máma věděla, že se vám daří líp, než si ona myslela před dvaceti lety... Co myslíte, že by asi udělala, kdyby zjistila, že se vám daří líp. že nejste to, co ona si myslela, že jste?“
  98. Klientka:„Věřím, že by byla potěšená. Doufám, že by byla velice ráda. Doufám, že by mi dovolila s ní zůstat... Ale nevím... nevím, jak ostatní lidi v domě.“
  99. Insoo:„Myslíte zůstat s ní během návštěvy, nebo s ní zůstat žít?“
  100. Klientka:„Ne ne. Zůstat s ní během návštěvy.“
  101. Insoo:„Během návštěvy...“
  102. Klientka:„Chtěla bych... Moje máma má plno sousedů, kterým by se to nelíbilo. Nenechali by mě s ní. A ona by nebyla schopná si s tím poradit.“
  103. Insoo:„Takže udělat to nechcete?“
  104. Klientka:„Ne, nechci.“
  105. Insoo:„Aha, chápu... Vidím, že ji musíte mít velmi ráda. Zřejmě vám na ní hodně záleží.“
  106. Klientka:„Ano. Ale ona mě odložila. Opravdu mi na ní záleží, ale ona mě odložila.“
  107. Insoo:„Ví, ona jak moc vám na ní záleží? Jak moc je pro vás důležitá?“
  108. Klientka:„Ne.“
  109. Insoo:„Ona to neví?“
  110. Klientka:„Neměla mě ráda ani jako dítě. Nebránila tomu zneužívání. Věděla o tom, ale nezastavila to...“
  111. Insoo:„Vy ale jste houževnatá žena. Víte to?“
  112. Klientka:„To nevím, nikdy jsem o sobě takhle neuvažovala.“
  113. Insoo:„Starala jste se o sebe, už když jste byla malá.“
  114. Klientka:„Ano, to ano. Žila jsem v ulicích Londýna, už když jsem byla malá. Dnes žiju v hotelu. Samostatně. Mám místo, kam můžu jít.“
  115. Insoo: „A cítíte to v pořádku?“
  116. Klientka:„Ano. Přemýšlela jsem o tom hodně. Lidi mi neustále říkají, jaká jsem hrozná...“
  117. Insoo: „Kdo? Jací lidé?“
  118. Klientka:„Doktoři... nemocnice...“
  119. Insoo:„Aha.“
  120. Klientka:„Doktoři na drogové klinice ne, ale nemocniční doktoři... Když jsem byla zbitá. Když se něco stalo, když jsem brala drogy... Když bylo něco špatně, říkali, že jsem hrozná.“
  121. Insoo:„Takže jak jste to dokázala, všechny tyhle lidi neposlouchat?Už od své rodiny v dětství... Jak jste dokázala neposlouchat, když všichni říkali, jaká jste hrozná? Všechny ty lidi od nemocničních doktorů po sociální pracovníky. Jak to, že jste je dokázala neposlouchat? A nevěřit jim?“
  122. Klientka:„Prostě jsem je neposlouchala.“
  123. Insoo:„Ale jak?“
  124. Klientka:„Někdy mě to hrozně děsilo.“
  125. Insoo:„Jo, to si umím představit.“
  126. Klientka:„Musela jsem. Abych neměla žádné problémy s živobytím. Všechno jsem musela zvládnout sama.“
  127. Insoo:„Oni neměli pravdu. Ale jak jste to udělala? Jak jste odmítla věřit tomu, co vám říkali, ti lidé kolem vás? Jak jste si uchovala smysl pro to, kdo jste, abyste věděla kdo jste... jak jste věděla, co musíte dělat?“
  128. Klientka:„Zaměřila jsem se prostě na to, jak zvládnout svůj zítřek. Jak vstát, jak to udělat abych nebyla bitá, nebo napadená. Můj pasák... on je nebezpečný. Zbil by mě. Opustila jsem ho.“
  129. Insoo: Ano... a to jste také musela nějak udělat, odstěhovat se od něj a žít na vlastní pěst. Nevím vlastně jak, jak jste to udělala?“
  130. Klientka:„Já taky ne... Je to těžké. On mi může ublížit. Už několikrát se mě pokoušel zabít. Je to těžké. Nevím, co bude zítra, jestli se do zítřka nerozmyslím, jinak...“
  131. Insoo:„Až tak daleko to šlo.“
  132. Klientka:„Ano.“
  133. Insoo:„Jak v tom vlastně dokážete pokračovat?“
  134. Klientka:„Nevím. Je tohodně těžké. Ráno je mi hrozně špatně. Často mám průjmy. Jsem slabá. Hrozně se třesu... Je to velmi těžké. Jednou to prostě vzdám a zůstanu v posteli. Jenže, když zůstanu v posteli, nebudu pracovat, nebudu mít jídlo, nebudu moct platit za byt... Musím vstát.“
  135. Insoo:„Co vám brání v tom, abyste to vzdala? Jak se dokážete dostat z postele a jít do práce? Jak to děláte?“
  136. Klientka:„Nevím. Prostě se to stane. Když nebudu pracovat, nebudu platit účty. Občas přijdou ostatní holky podívat se a zkontrolovat, jestli jsem v pořádku. Ale..“.
  137. Insoo:(přeruší) „Takže se taky staráte jedna o druhou?“
  138. Klientka:Jo, když některá chybí. Cítíme to jako povinnost. Zkontrolovat ji. Podívat se na ni.“
  139. Insoo:„A vám to pomáhá?“
  140. Klientka:„Ano, to vědomí, že je někdo se mnou.“
  141. Insoo:„Že se za vámi někdo přijde podívat. Aspoň podívat.“
  142. Klientka:„A lidi ze dvou klinik. Kdybych se neobjevila do tří týdnů, přišli by mě zkontrolovat... Takže je tu někdo... I když...“
  143. Insoo:„A jak vám to pomáhá, vědomí, že tihle lidé, děvčata nebo lidi z kliniky, že se za vámi přijdou podívat, zkontrolovat vás? Jak vám to pomáhá?“
  144. Klientka: „Protože... Když to chtějí udělat, znamená to, že nejsem tak špatná, jak říkali moji bratři a vůbec všichni...“
  145. Insoo:„Zdá se, že to souvisí s tím, že chcete, aby vaše máma věděla, že nejste tak špatná, jak vám říkala, že jste. Vypadá to, že je pro vás důležité, aby ona to věděla.“
  146. Klientka:„Ano. Ona si myslela, že jsem špatná... Nikdo si nemyslel, že jsem dobrá, když jsem byla malá holka.“
  147. Insoo:„Předpokládejme, že se vaše máma přesvědčí, že nejste tak špatná, jak si myslela. Konečně uvidí, že jste dobrý člověk... Jakého rozdílu ve vztahu mezi vámi byste si pak všimla?“
  148. Klientka:„Nevím, možná nebude žádný rozdíl. Možná to nebude chtít vědět... Už je to dávno.“
  149. Insoo:„Máte na mysli, že to, co se vám stalo, je už dávno?“
  150. Klientka:„Ale je to něco, na co se snažím zapomenout. Ale možná by se mi pak omluvila... Možná, ale nevím... Možná se mi moji bratři omluví, ale nemyslím si to...“
  151. Insoo:Moc velkou naději tomu nedáváte?“
  152. Klientka:„Možná, že moje máma... Možná...“
  153. Insoo:„Řekla jste, že se omluví...Omluví se za to, co všechno jste prožila, nebo za to, že vás nechránila? Nebo za co se omluví?“
  154. Klientka:„Nevím. Za to co jsem prožila, myslím.“
  155. Insoo:„Takže ona pochopí, co jste prožila, a bude se kvůli tomu cítit špatně. A to vám pomůže?“
  156. Klientkat: „To nevím... Nechcí jí ublížit. Prostě jen chci, aby to věděla... Prostě jen aby to věděla...“
  157. Insoo:„Jaká je šance, že se to dozví? Že za ní pojedete a řeknete, ukážete jí, že nejste taková, že jste dobrý člověk. Jaká je šance, že se to takhle stane, že pochopí, co jste prožila, že bude ochotná poznat co jste prožila?“
  158. Klientka:„Nevelká... Nevím. Ale ona to nechtěla vědět ani před dvaceti lety...Nevím... Jsem teď trochu popletená. Když vám na tolika místech řeknou, že tomu máte čelit, že potřebujete uplatnit svou vůli... Postavit se všemu, co se vám stalo... možná.... nevím.“
  159. Insoo:„Co by vám pomohlo?“
  160. Klientka:„Asi něco, co udělám sama... Neměla jsem o tom říkat tolika lidem. Chtěli, abych psala dopisy, kreslila obrázky...Nevím jestli tohle můžu udělat. Nejsem prostě dost silná.“
  161. Insoo:„Co vám řekli, že se pro vás změní, až napíšete všechny ty dopisy a řeknete svojí mámě, co se vám stalo... co říkali, jak by vám to pomohlo?“
  162. Klientka:„Řekli mi, že bych mohla v klidu umřít.“
  163. Insoo:„A to je to, co chcete udělat? Zemřít v klidu?“
  164. Klientka:„Ano.“
  165. Insoo:„Nechme teď stranou, co vám kde řekli... Co vy sama si myslíte, že byste měla udělat, abyste zemřela v klidu?“
  166. Klientka:„Máte na mysli neřídit se tím, co mi říkali? Možná... Prostě bych na to myslela sama za sebe. Neříkala bych lidem, co mi radili, abych jim říkala.“
  167. Insoo:„Nedělala byste to?“
  168. Klientka:„Ne. Možná bych na to myslela sama za sebe a našla svojí vlastní cestu.“
  169. Insoo:„To je to, co by vám pomohlo?“
  170. Klientka:„Možná...Nevím jestli jsem schopná cestovat 200 mil tam, kde žije moje máma. To nevím.“
  171. Insoo:„Trvalo by to dlouho a asi by to pro vás znamenalo hodně stresu, že?... Takže. Pro vás je důležité zemřít klidná. Pro vás. V klidu a sama... A pak, kdybyste o tom přemýšlela, pomohlo by vám to zemřít v klidu? Řekněme tedy, že umíráte v klidu, že jste dokázala svůj život během těch šesti mesíců takto zařídit. Řekněme, že umíráte klidná. Můžete nějak naznačit, jak by to vypadalo? Vaše umírání v klidu?“
  172. Klientka:„Chci dát sbohem všem lidem. Lidem, kterým já chci.“
  173. Insoo:„Co je tak přitažlivého na tom dát lidem sbohem a ne na to jen myslet? Nějak si nejsem jistá, jak to myslíte...“
  174. Klientka:„Potřebuju vědět, že je to moje vůle, že je opouštím. Potřebuju začít dělat věci, které musím udělat. Potřebuju se ujistit, že moji přátelé už o mě nemají starosti, potřebuju jim napsat. A možná... možná prostě napsat mojí mámě. Říct sbohem. Možná. Ano.“
  175. Insoo:„A víte, co chcete říct v těch dopisech pro své přátelele a vaši matku? Pro lidi, kteří se o vás starají a jsou pro vás důležití?“
  176. Klientka:„Prostě, že jsem se opravdu snažila. Že jsem přestala brát drogy, že jsem našla někoho, s kým jsem žila... Byla jsem zneužívaná, ale jsem pořád tady. Že jsem se nezabila, i když jsem se o to pokoušela.“
  177. Insoo:„Jak jste to udělala? Všechno sama! Jak jste to dokázala? Chcete jenom, aby věděli, že jste dobrý člověk?“
  178. Klientka:„Aby věděli, že jsem se snažila. Že nejsem špatný člověk. Že nejsem hrozná.“
  179. Insoo:„To je pro vás důležité.“
  180. Klientka: „Ano.“
  181. Insoo:„Víte, co musíte udělat, abyste to dokázala, abyste napsala ty dopisy a dala všem vědět?“
  182. Klientka:„Možná si prostě jednou večer sednout a popřemýšlet o tom. Asi je to to první. Možná se i rozhodnout, jestli pojedu těch 200 mil, abych viděla mámu, nebo ne. A rozhodnout se o datu. To by pomohlo.“
  183. Insoo:„Máte na mysli rozhodnout se jestli a kdy pojedete navštívit svoji mámu...? A jestli se rozhodnete jet, tak potom vybrat den na cestování? A jestli nepojedete, vybrat den k napsání dopisů?“
  184. Klientka: (průběžně) „Hmm, jo.“
  185. Insoo: „Myslím, že víte, jak to udělat. Ano, myslím, že víte, jak vybrat datum k tomu rozhodování. Co by vám pomohlo rozhodnout se, jestli pojedete nebo napíšete dopis?“
  186. Klientka:„To nevím... Ale musím to udělat brzy. Za chvíli budu příliš slabá. Nevím. Pravděpodobně vyberu začátek týdne, to jsem silnější.“
  187. Insoo:„Čili se cítíte lépe na začátku týdne než na konci... Co je jiného na začátku týdne?“
  188. Klientka:„Nevím. Asi se cítím líp. Možná nejsem tak unavená. O víkendu jsem hodně venku.“
  189. Insoo:„Takže o víkendu pracujete...?“
  190. Klientka:„Ano. Mnoho obchodníků jezdí do Londýna na víkend.“
  191. Insoo:„Takže na počátku týdne je pro vás rozhodování snadnější. Znamená to, že máte víc času, abyste přemýšlela o tom jak se rozhodnout... jestli jet nebo napsat... Je zde ještě něco jiného, co byste teď potřebovala?“

Během konzultace lze sledovat několik potenciálně náročných bodů pro připojování ke klientovi, ať už z hlediska udržení postoje zvědavsti nebo z hlediska rozumění a potvrzování. Hned v úvodu (1 – 33) klientka představuje svůj způsob života, který ve mnoha ohledech představoval pro Insoo výzvu k připojení: samotná profese prostitutky, výkon této profese s diagnźou HIV a ještě navíc bez používání kondomu byly momenty, které Insoo zjevně překvapily a rozhodně nebyly ani náhodou v souladu s jejími životními hodnotami. Přesto dokáže klientku přijímat takovou jaká je a zaměřuje se jednak na porozumění klientce a jednak na konstruktivní směřování rozhovoru (posun ke zvládání a k preferované budoucnosti. Další výzvu pro připojení pravděpodobně představoval nápad epertů na rodinnou sešlost, v níž by měl klientka všem otevřeně sdělit, jak moc je nenávidí, aby mohla v klidu umřít. V přístupu zaměřeném na řešení existuje značná skepse vůči jakýmkoli teorií, které nabízejí „jediný správný postup“, zejména pokud v konkrétním případě nefungují (De Jong, Berg, 2008). V rozhovoru s kolegou Scottem Millerem po konzultaci to Insoo komentuje následovně (viz. audionahrávka „Dying well“):

Scott: „Ale přesto si myslím že ti lidé (experti) věří, že by měla projít jakýmisi stádii, než zemře. Co si o tom myslíš?“

Insoo: „Myslím si že je to jen jejich představa o tom, co klient má dělat. Možná existuje nějaký všeobecný pohled na to, čím procházet. Myslím si ale, že je to velmi svazující a odlidšťující vůči individuální zkušenosti člověka. Myslím, že musíme opravdu pozorně naslouchat tomu, co který člověk, říká o tom, co prožil. A ne ho cpát do věcí, o kterých si myslíme, že by jimi měl projít. Je to myslím ten nejtaktnější způsob jak pracovat.“

Scott: „Znamená to, že jaksi inklinujeme k popírání pacientovy reality? Že nějak nepřijímáme, že by tomu mohl čelit vlastním způsobem? Že klienta obviňujeme z toho, že jsou v odporu?“

Insoo: „Ten pocit odporu je naší konstrukcí. Klienti žádnou takovou nemají. Nemyslím, že by říkali ‚jsem v odporu‘. Myslím, že pacient nesouhlasí s naší konstrukcí jeho reality, a to je jako bychom něco popírali, když na to lepíme nálepky... Myslím, že je to nejagresivnější postoj jaký můžeme zaujmout.“

Insoo zde velmi jemně balancuje – nepouští se do zbytečných sporů s názory kolegů, klidně je potvrzuje, ale přitom je narušuje tím, že se intenzivně zajímá o to, jak to vnímá klientka a potvrzuje i její pohled. To pstupně otevírá možnost, aby klientka řešila situaci způsobem, který odpovídá její jedinečné situaci, jedinečným potřebám i zdrojům.V rozhovoru se Scottem Millerem po skončení konzultace to klientka vyzdvihuje jako užitečný postoj terapeutky:

Scott: „Když se podíváte zpět na celé sezení, co se vám zdálo nejužitečnější a nejvíce vhodné k zapamatování? Co to pro vás bylo?“

K: „Fakt, že jsem nemusela říkat všechno, co se mi stalo. Na všech místech, kam jsem kdy šla, se soustřeďují na zneužívání. Jakmile se o tom zmíním, už si vezmou papír, sednou si a zapisují všechno, co říkám. A i když jsem skrz tohle prošla možná desetkrát, je to pořád stejně zlé jako to samotné zneužívání. Už jsem to nemohla víckrát opakovat. Nejsem na to už dost silná.“

S: „Takže to, že jste o tom nemusela mluvit, to vám pomohlo?“

K: „A že jsem nemusela myslet na rozhodování. Všechny organizace, kde jsem kdy byla, mi říkaly, že právě takhle a takhle mám plánovat svou smrt. Že jsou tu určitý věci, o kterých vám řeknou, že je máte vyčistit, než umřete, čelit všemu a všem. Musíte říct ‚promiň‘ všem, kterým jste kdy ublížil. Chtěly, abych to přesně tak udělala.“

S: „A to se v tomto sezení nestalo?“

K: „Ona mi neřekla, že musím něco udělat. Jen, že se mám rozhodnout podle sebe a udělat to, co si myslím. A že nemusím udělat nic.“

S: „A to bylo nímjiné? A pomohlo vám to? A jak?“

K: „Dala mi prostor k přemýšlení. A ona... byla klidná. Nebyla napjatá, když jsem mluvila o zneužití. Byla prostě klidná.“

S: „A to vám pomohlo? Co vám pomohlo na tom, že byla klidná?“

K: „Že nereagovala: ‚No to je strašné!‘... Každého to vždycky rozrušilo... I když to bylo tak dávno, já vím, že lidi to stejně rozrušuje. Pořád mě nutí o tom mluvit a začínají si psát poznámky. Pořád si myslí, že bych se měla vrátit a říct o tom všem, aby to přestalo být problémem. Chtějí, abych to udělala.“

Je zajímavé si rovněž všimnout, že se Insoo nevyhýbá ani bolestivým aspektům situace (často říkala, že být zaměřený na řešení neznamená mít fobii z problémů) a v rámci připojení ke klientce je jemně rozvíjí (65 – 69), ale zároveň se při vhodné příležitosti opět vrací k rozvíjení řešení. V několika momentech se nechává unést vlastní „teorií“ (např. u 177 automaticky zkoumá, jak to klientka dokázala a zaměřuje se na zdroje, poté se vrací k tématu, které společně rozvíjeli). Určitým nepříliš typickým prvkem je časté využití otázky „co by vám pomohlo?“ Nejčastější odpovědí na tuto otázku je „nevím“ – koneckonců, kdyby klientka věděla, co by jí pomohlo, patrně by již sama situaci vyřešila. Přesto se i s využitím této někdy poněkud rizikové otázky podařilo otevřít nové možnosti řešení.

Jazyk klienta

Výzkumy účinnosti koučování i terapie ukazují, že spokojenost klientů a tím i výsledek spolupráce vysoce korelují (souvisí) s tím, nakolik podobný jazyk klient a kouč používají (Duncan, Miller, Sparks, 2004; Patton, Meara in. Bertolino, O’Hanlon, 2002, De Haan, 2008). Jak jsme zmínili v kapitole věnované principeům přístupu zaměřeného na řešení, v tomto způsobu práce je kladen velký důraz na to, jakým způsobem je používán jazyk v konverzaci (De Shazer, 1994). Velkou pozornost především věnujeme tomu, jakým způsobem používají jazyk klienti a využíváme jej pro připojení k nim.

Z dílny Miltona H. Ericksona je známa spousta případů, kdy se ke klientům připojoval neobvyklým a také velmi důsledným způsobem. V jedné psychiatrické klinice pracoval s klientem, kterého „sebrali“ na ulici pro podivné a nepřiměřené chování. Jediné smysluplné výroky, které byl schopne říct, byly: „Moje jméno je George“, „Dobré ráno“ a „Dobrou noc“. Vše ostatní byl nepřetržitý „slovní salát“ (tedy směsice různých zvuků, částí slov a vět, které George možná vnímal jako smysluplné, ale nikomu jinému nedávaly smysl a nijak se nehodily ke kontextu). Než na kliniku nastoupil Milton Erickson, George tam strávil již šest let tím, že proukoval svůj „slovní salát“. Usilovná snaha lékařů, sester, sociálních pracovníků, psychologů i ostatních spolupacientů zapojit jej do smysluplného rozhovoru neměla žádný úspěch. George jen pokračoval ve svém slovním salátu s větší intenzitou akaždého doslova zaplavoval směsicí zvuků, které nikomu nedávaly žádný smysl. Někdy na pokusy o zapojení do smysluplného rozhovoru reagoval agresivně a postupně se do značné míry izoloval od ostatních a většinu času trávil sezením na jedné lavičce v parku kliniky. Protože George byl na klinice svým způsobem „proslulý“, Milton se o něm velmi záhy po svém příchodu doslechl a začal s ním pracovat. Nejprve si sedal na lavičku poblíž místa, kde George obvykle osamoceně sedával a pozvolna navazoval komunikaci. Požádal také asistentku, aby se k nim připojila a Georgův slovní salát doslovně zapsala. Poté strávil mnoho hodin zkoumáním tohoto slovního salátu a určitých „vzorců“ (pravidelností) ve slovním salátu klienta. Postupně začal v konverzacích s ním s těmito vzorci experimentovat. Reagoval například na klientův slovní salát podobnými sekvencemi (vzorci) jiného slovního salátu vlastní výroby, a do něj připojoval prvky smysluplného sdělení (např. své jméno). Klient reagoval vstřícně a v podobném duchu do svého slovního salátu přidal své jméno, později i pozdrav. Když klient nabídnul dlouhou sekvenci slovního salátu, Milton reagoval srovnatelně dlouhou sekvencí vlastního slovního salátu, když klient přidal nějaké smysluplné sdělení, Milton rovněž přidal něco smysluplného. Po nějaké době, kdy vedli tyto podivné rozhovory, v nichž se mísily smysluplná sdělení a slovní saláty klienta i terapeuta, klient v jednom takovém rozhovoru s delšími pasážemi slovních salátů pronesl: „Doktore, co kdybychom mluvili normálně?“ Zanedlouho se klientova řeč natolik zlepšila, že byl schopen (pokud chtěl) komunikovat s okolím smysluplně anebo jen s velmi krátkými vsuvkami slovního salátu. To mu umožnilo během jednoho roku dosáhnout propuštění z kliniky a získat práci ve vzdáleném městě. Práci si udžel několik let po propuštění, pravidelně také udržoval korespondenci s Miltonem a informoval ho srozumitelným jazykem o dosažených úspěších. (Bertolino, O’Hanlon, 2002).

Lidé většinou, když o něčem mluví, používají určitá klíčová slova či obraty, kterými uchopují své zkušenosti a významy s nimi spojené (De Jong, Berg, 2008). Věříme, že je užitečné si v konzultacích pečlivě všímat, jaká kíčová slova klienti používají a pracovat s nimi, a to i v případech, že se klíčová slova mohou zdát kouči divná, bizarní či nevhodná. Výše uvedený příklad to ukazuje velmi názorně.

Lohse (2014) využití klíčových slov přirovnává k situaci ze známé pohádky o Alibabovi a čtyřiceti loupežnících, kdy Alibaba náhodně zaslechne kouzelnou formulku otevírající dveře k jeskyni pokladů. Každý klient je podle něj nedobytná jeskyně plná pokladů, ale k jejímu otevření je nutné znát jedinečné „heslo“, čímž je právě klíčové slovo či obrat (možná proto se mu říká „klíčové“, protože otevírá prostor pro spolupráci), který lze zaslechnout od klienta.

Kromě vyjádření respektu ke klientovi má klíčové slovo ještě jednu velkou výhodu – tvoří významy nabité „označení“ zkušenosti klienta, se kterým lze velmi úsporně pracovat. Kouč se často potýká s vágností jazyka (De Jong, Berg, 2008). Klienti vypráví o své zkušenosti jazykem, který je pro ně srozumitelný, ale pro druhého člověka je často málo konkrétní. To platí nejen o „slovním salátu“, ale i u poměrně srozumitelných výroků. Vezměmě si například výrok klienta, který popisuje náročný vztah s kolegou na pracovišti a hádky, a zmíní s patřičným důrazem: „když tam kolega je, je u nás v kanceláři dusno“. Takové „dusno“ může mít tisce podob. Jednou z možností, jak se dostat k významům „dusna“ pro daného klienta, je prozkoumat významy skryté za tímto klíčovým slovem: „Co konkrétně znamená to dusno, o kterém mluvíte?“ Klienti to většinou vnímají jako výraz zájmu kouče o ně a jejich zkušenost, což je užitečné. Zároveň to však většinou vnímají i jako výraz zájmu o problémovou situaci („dusno“) a začnou ji detailně popisovat, což je z hlediska koučování zaměřeného na řešení méně šťastné, protože to k samotné práci není potřeba, někdy ji to dokonce brzdí (ve výše uvedeném případu Miltona H. Ericksona by něco takového bylo jednak prakticky nemožné a jednak zjevně kontraproduktivní). Klíčové slovo však už v sobě nese celou bohatou zkušenost klienta a významy s ní spojené(De Jong, Berg, 2008), takže k nim má klient neustále přístup i bez toho, že by kouč porozuměl jemným nuancím významů. Lze jej tak přímo využít v zaměření na řešení tím, že jej jednoduše zopakujeme a propojíme s rozvíjením řešení, například se zaměřením na práci s preferovanou budoucností („Mluvíte o dusnu, které v kanceláři je, když tam kolega je... podle čeho prvního poznáte, že se dusno vytrácí a že je v kanceláři jiná atmosféra?“), výjimkami („Vzpomenete si na nějakou situaci, kdy byl kolega v kanceláři, a přesto nebylo tak dusno jako obvykle bývá?“), zvládáním („Co vám pomáhá v tom dusnu nějak přežít a fungovat?“) apod.

Parafrázování a shrnování

Iveson, George a Rattner (2012) popisují dvě komunikační pravidla, která podle nich platí pro všechny druhy rozhovorů, mají-li být efektivní: pravidlo střídání a pravidlo navazování. První pravidlo říká, že pro komunikující existuje možnost do rozhovoru přispívat a tím se podílet na tom, jak se situace vyvíjí a jak se vytvářejí významy. To, nakolik je čí hlas slyšen, má co do činění s mocí (Anderson, 2009) a je-li něčí hlas soustavně umlčován a jiný na jeho úkor posilován, dochází k problémům v celém systému (Ivason,George, Rattner, 2012). Jack Welch, ředitel General Electric a vlivný autor knih v oblasti managementu, píše (in. Iveson, George, Rattner, 2012, s. 12): „V prostředí, kde musíme mít všechny dobré nápady od všech mužů a žen v organizaci si nemůžeme dovolit styl řízení, který potlačuje a zastrašuje.“ Druhé komunikační pravidlo, pravidlo navazování, poukazuje na důležitost navazovat na to, co předchozí řečník říkal a stavět na tom. Autoři toto pravidlo spojují s tvořivostí a s naslocuháním: „Tvořivost konverzace je zajištěna pravidlem navazování. Ve skutečném rozhovoru každý příspěvek navazuje na předchozí. To je také způsob, jak se dozvídáme, že nám bylo nasloucháno: když druhý člověk řekne něco, co se nějak vztahuje a nějak rozvíjí to, co jsme právě řekli. Cokoli jiného ve spojitosti s nasloucháním může být podvrh!“ (Iveson, George, Rattner, 2012, s. 12)

Praktickými nástroji pro spojení příspěvku kouče s tím, co bylo řečeno klientem, jsou parafrázování, shrnování či opakování. V odborné literatuře se většinou tyto nástroje označují jako tzv. „techniky aktivního naslouchání“ (Flaherty, 2005; Means, Thorne, 2013) založené na práci Carla Rogerse. V koučování zaměřeném na řešení s těmito nástroji pracujeme rovněž, jejich použití se však do jisté míry liší od původního vzoru.

Parafrázování spočívá v tom, že kouč vlastními slovy shrne podstatu posledního výroku klienta, někdy v kombinaci s otázkou, zda mu kouč rozuměl správně. Shrnování (sumarizování) je stručné shrnutí toho podstatného, co klient řekl v delší promluvě, většinou doplněné otázkou, zda kouč rozuměl správně (De Jong, Berg, 2008). Rozdíl mezi oběma nástroji je v tom, že parafrázování shrnuje velmi malé celky (poslední výrok klienta), zatímco shrnování shrnuje výrazně delší úseky klientovy řeči. Při shrnování se takřka pokaždé doptáváme, zda jsme klientovi dobře rozuměli, při parafrázování to děláme spíše výjimečně, abychom zbytečně nenarušili tok klientovy řeči. Insoo Kim Berg prý s oblibou říkala začínajícím terapeutům a koučům: „Když nevíte, co dělat, shrňte, co bylo řečeno.“ Domníváme se, že jde o skvělé doporučení, protože při shrnování většinou buď kouče, nebo klienta napadne něco užitečného, kudy se v rozhovoru dále vydat. Jak u parafrázování, tak u shrnování doporučujeme využívat klíčová slova, která použil klient (De Jong, Berg, 2008; o klíčových slovech viz. předchozí kapitola).

De Jong a Berg rovněž uvádějí, že na základě pozorování studentů a účastníků seminářů došli k závěru, že čím zkušenější koučové zaměření na řešení, tím více využívají parafrázování a méně shrnování. Zdá se, že „s většími zkušenostmi potřebují méně slov k tomu, aby dali najevo, že pozrorně naslouchají a aby klienty pozvali k posunu novými směry“ (De Jong, Berg, 2008, s. 29)

Ukážeme si parafráze i shrnování na příkladech z praxe v tradiční podobě i v podobě, kterou využíváme v koučování zaměřeném na řešení. První konzultaci vede Carl Rogers s mladým mužem, studentem. I když Rogers sám by spíše hovořil o terapii než o koučování, lze předpokládat, že takto by mohlo vypadat i kariérové koučování s mladým studentem vedené koučem v rogersovském přístupu (přístupu zaměřeném na osobu).

Příklad z praxe (konzultaci vede Carl Rogers – zdroj: Beavin Bavelas et. al., 2000, s 52 – 53)

  1. Carl: „Cítíte, že byste byl mnohem šťastnější, kdybyste byl jako ostatní spolužáci a ne tak citlivý.“
  2. Klient: „Přesně tak. Samozřejmě bych chtěl... abych necítil ty obavy (pauza). Chtěl bych být klidný a mít jasnou mysl ve všech situacích.“
  3. Carl: „A místo toho zjišťujete, že jste příliš citlivý.“
  4. Klient: „Jsem nějaký porouchaný!“ (smích)
  5. Carl: Hodně jste o tom přemýšlel. Jaká je vaše představa ideálního člověka?“
  6. Klient: „Hm... no, asi nějaký vědec, tak nějak si představuji ideálního člověka, nejlépe chemik nebo fyzik nebo technik... někdo kdo slouží společnosti tím, že něco vytváří nebo věci nějak usnadňuje a zpříjemňuje. Mám rád všechno moderní.“
  7. Carl: „Někdo, kdo se zabývá pouze věcmi a nikoli pocity.“
  8. Klient: „Přesně tak, něčím hmatatelným.“
  9. Carl: „Takže byste rád vyřešil tuto potíž tím, že byste byl někým velmi odlišným od toho, kým jste.“
  10. Klient: „Ano, to je důvod proč jsem na technicky zaměřené škole. Mám možnost experimentovat sám se sebou a vidět, k čemu mám v tomto směru vlohy. Není to špatné, ale chybí mi některé úplně základní věci, které by dobrý technik měl mít. A to je být klidný, umět věci pošoupnout na správném místě a zapomenout na to, co bylo. Dobrý technik není příliš citlivý, to je jedna z nejhorších věcí, co... ne, žádný člověk, který je příliš citlivý, není dobrý technik.“
  11. Carl: „Takže v jistém smyslu jste šel na technickou školu, protože jste cítil, že by to byl pro vás velmi dobrý obor, je to tak? Že by vám pomohl přestat být příliš citlivý?“
  12. Klient: „Přesně tak.“
  13. Carl: „Byl to možná tento důvod spíš, než že byste se až tak zajímal o techniku.“
  14. Klient: „Myslím, že to bylo smícháno se skutečným zájmem. Určitě tam nějaký byl... Ale byl jsem z velké části ovlivněný tím, co jsem říkal.“
  15. Carl: „Nepředpokládáte, že část vašeho trápení je v tom, že zvažujte, zda chcete být sám sebou takový, jaký opravdu jste. Může to být část toho, co vás trápí?“
  16. Klient: „Hmm, co to je?“
  17. Carl: „Jen jsem tak uvažoval. Tak usilovně se snažíte být některým vaším spolužákem, nebo ne?“
  18. Klient: „Jasně, protože nejsem spokojený sám se sebou.“
  19. Carl: „Máte pocit, že osoba, kterou jste, nestojí za to, aby tu byla.“
  20. Klient: „Jo, to je pravda, a pokud se vám nepodaří změnit moje přemýšlení o tom, pak budu pokračovat ve stejné linii.“
  21. Carl: (smích) „Proč to skoro zní jako byste si přál, aby někdo vaše přemýšlení o tom změnil?“
  22. Klient: (velmi vážně) „Ano, protože nevím, jak jinak bych to mohl vyřešit.“
  23. Carl: „Jinými slovy, zjišťujete, že je velmi těžký požadavek snažit se být klidný technik bez pocitů, když ve skutečnosti jste někdo úplně jiný.“
  24. Klient: „To je pravda! Jo, je to velmi těžký požadavek. Zjistil jsem, že je to nemožné, a nesnáším myšlenku, že je to nemožné.“
  25. Carl: „A nesnášíte ji částečně proto, že cítíte, že není nic, co by stálo za to mimo vaše vlastní skutečné já.“
  26. Klient: „Ano.“
  27. Carl: „A jaké věci by vaše skutečné já chtělo dělat?“
  28. Klient: „Hmm, dobře... říkal jsem vám, že jsem se zajímal o matematiku. To je jedna věc. Taky jsem se zajímal o antropologii. Zároveň mě zajímala hudba a... dřív jsem měl moc rád příběhy, ale už mě tolik nezajímají, ale... myslím, že mám dar psát... ale stydím se za tyto dary...“

V ukázce jsou patrné parafráze (např. 3, 7, 9, 19) i shrnování (např. 23). Je zajímavé si všimnout, že mnoho parafrází jde hodně dále „za“ to, co klient řekl (zejména 7, 13, 15, 19). V jednom případě dokonce klient reaguje zmateně a nerozumí vůbec tomu, co mu kouč takříkajíc „zrcadlí“ (16). Může to být dáno i tím, že „empatické porozumění“ formulované Rogersem (podrobněji viz. kapitoly 2.2. a 2.3.) zahrnuje i „pociťovat významy, kterých si je ten druhý sotva vědom“(Rogers, 1998, s. 127). Podobně je vnímán i dialogický vztah, kde kromě parametrů popsaných v kapitole 2.3. autoři doplňují: „Dále je to ochota „slyšet“ co nebylo vysloveno, a „vidět“, co je neviditelné“ (Hycner, Jacobs in. Joyce, Sills, 2011, s. 58). Tyto formulace skrývají určité nebezpečí. Tendence jít v rámci „hlubší empatie“ v parafrázích a shrnutích „za“ to, co řekl klient a „za“ jeho zkušenost, vede podle našeho soudu k tomu, že se kouč vydává na pole své oblíbené teorie a vzdává se tak otevřenosti pozice ne-vědění či zvědavosti. Tím do jisté míry nevědomky popírá principy svého vlastního způsobu práce. Tento jev se nám zdá zjevným i v této ukázce. Beavin Bavelas se spolupracovníky (Beavin Bavelas et al., 2000) si v rámci mikroanalýz komunikace všimli, že navzdory teorii na osobu zaměřeného přístupu o „nedirektivnosti“, která se projevuje mimo jiné nekladením přímých otázek a nepoužíváním interpretací, v této krátké ukázce Carl Rogers klade šest přímých otázek a všechny zbývající vstupy jsou interpretacemi. Tyto interpretace se nepřekvapivě vztahují na klíčové téma rogeriálnské teorie o pravém a falešném já (self – Rogers v originále užívá přímo tento pojem). Autoři mikroanalýz dodávají: „Potvrzování a souhlas, o kterých se předpokládá, že jsou poznávací značkou nedirektivního terapeuta, jsou ve skutečnosti všechny dílem klienta: 9 ze studentových 14 příspěvků zahrnuje „jo“, „ano“ či „přesně tak“. Stručně řečeno, tento úryvek se skládá z dvojic (přímá) otázka – odpověď nebo interpretace – souhlas, všechny iniciované poradcem. Z našeho pohledu ani rogersovská ani žádná jiná terapie nemůže být nedirektivní; komunikovat znamená ovlivňovat, jediná volba je jak.“ (Beavin Bavelas et al., 2000, s. 54)Navzdory tomu, že proces konzultace nebyl zřejmě příliš „nedirektivní“, podařilo se Carlu Rogersovi vytvořit s klientem vztah, který nabízel dostatek bezpečí pro zkoumání toho, jakým klient chce být a potenciálně i pro otevírání nových možností rozvoje. Možná k tomu pomohl upřímný zájem a časté doptávání se klienta a tím i ověřování svého porozumění, což opět koresponduje s empatickým porozuměním (či postojem nevědění): „(Empatie)předpokládá intenzivně ověřovat správnost svých pocitů s míněním druhého a nechat se vést odezvami, které od něho dostávám.“ (Rogers, 1998, s. 127)Z našeho pohledu je to přinejmenším dobrá ukázka toho, jak i přesto, že ne vždy postupujeme přesně podle modelů a pouček našich přístupů, podaří se často dosáhnout pozitivních změn.

Další příklad je z naší vlastní praxe (L. Z.), vybrali jsme záměrně rovněž ukázku z práce s mladým mužem (17 let), který dorazil na konzultaci společně s matkou. Po úvodním prodiskutování organizačních věcí šel klient netypicky„rovnou na věc“, ještě dříve, než jsme se stihli zeptat na to, co umí nebo co má rád („popovídání“).

  1. Klient: „Takže, já mám vlastně hlavní problém v tom, že nedokážu, ať je to jakýkoliv zájem, jakákoliv činnost, tak se k tomu nedokážu jakkoliv donutit. I když je to sebemenší, sebevětší... prostě, i když moje jedna polovina mozku to chce dělat, a já to chci dělat, ale ta druhá vlastně mi to jakoby zakáže. Nedokážu se k tomu dostat a udělat vlastně i něco co mě baví. A to mě asi nejvíc trápí. A když už se k tomu dostanu, tak to vydržím dělat chvilku, jenom krátkodobě, a nedokážu prostě u toho vydržet dlouho.“
  2. Kouč: „Teď, když o tom takhle mluvíš,Jirko, tak říkáš „nedokážu se do té nějaké věci donutit“ ataky říkáš „někdy se mi to na chvilinku podaří, nějaký ty věci dělat“. Co by pro tebe byla taková změna, že by sis řekl, teď už to dělám tak nějak dost, dokážu už tu věc dělat dost dobře, dost dlouho nebo dost intenzivně nebo já nevím...?“
  3. Klient: „No, ono to spíš přijde jako... samo. Že já, když už se k tomu donutím, tak je to proto, že už prostě musím, nemám jinou možnost. A když už to dělám, tak to vydržím dělat nějakou dobu, a potom prostě s tím přestanu a... jakože to neovládám, řeknu si„tak ještě to vydržím ten tejden“, ale prostě tak nějak, nějak mě ten zájem o to ještě víc klesne, a potom už se k tomu nedostanu vůbec...“
  4. Kouč:„Jaký je tvůj rekord, v nějaké té zájmové činnosti?“
  5. Klient: „Většinou to bývá asi... no vydržel jsem hrát na baskytaru asi dva roky, a to mě celkem bavilo dlouho. To jsem se tomu docela taky divil, že jsem to vůbec vydržel tak dlouho, ale jinak to jsou většinou prostě krátkodobý věci, tak měsíc, dva. Ten zájem mi prostě nevydrží...“
  6. Matka: „Můžu do toho vstupovat nebo radši ne?“
  7. Kouč:„Klidně vstupte...“
  8. Klient: „Jenom, že třeba...“
  9. Kouč: „Pardon, napadlo mě: všimla jste si toho, že Jirka hraje na baskytaru dva roky?“
  10. Matka: „Samozřejmě.“ (smích)
  11. Kouč: „Jo, dobře.“ (Smích)
  12. Matka: „Ale takhle, já jsem jenom do toho chtěla vstoupit, že vlastně nechodil se učit systematicky podle not k učiteli. Hrál si jen tak, jako zájmově. Jako sám, taky jako dobrý, ale na druhou stranu jsem si myslela, že třeba tam je trošku ten zádrhel, že ten Jirka moc nevydrží něco dělat v nějakým tom režimu,. Že spíš, jak on sám to potřebuje, ale nevím, jestli je to špatně nebo dobře.“
  13. Kouč: „Možná že díky tomu, ho to třeba bavilo tak dlouho.“
  14. Matka: „Možná jo, my jsme zvyklý k tomu přistupovat, jakože „hraješ na kytaru, učíš se to, někam to vede k nějakýmu cíli“. Takže já...“
  15. Klient: (přeruší) „Jenže to je ten rozdíl mezi kytarou a baskytarou, protože, když hraju na baskytaru...“
  16. Matka: (přeruší) „Možná, třeba. Já nevím, jenom jsem se...“
  17. Kouč: (přereuší) „Co ses naučil za ty dva roky na tu baskytaru?“
  18. Klient: „Spíš sem hrál jenom tak, že s bratrancem jsme si udělali kapelu. Bratranec hrál na kytaru, a já jsem podle něho hrál tóny co von hrál na tu kytaru. Takže to spíš nebylo, že bych se přímo něco naučil, nějáký přechody a tak... spíš to nebylo jako nějaký zapsaný, ale všechno prostě jen ty prsty a v hlavě mi to...“
  19. Kouč: „Jakože máš nějákej cit, pro tyto věci, jak bys to hrál?“
  20. Klient: „To nevím.“
  21. Kouč: „Nebo nějakej talent?“
  22. Klient: „No, spíš to, že jsem trénoval a hrál jsem prostě podle sluchu, a jak se mi to líbilo, že jsem to nehrál podle nějakých not a tónů. Že prostě to bylo podle něho, jak mi řekl on a podle toho, jak sem si myslel, že se to hodí.“
  23. Kouč: „A dal sis nějaký sólíčko během té hry?“
  24. Klient: „To jsem moc nehrával, to spíš on na tu kytaru.Myjsme měli takovej... heavy metal jsme hráli a někdy se to tam prostě nehodilo. On měl vlastně takový písničky, který vlastně byly udělaný spíš pro tu kytaru a on...“
  25. Kouč: (přeruší) „On si to psal spíš pro sebe než pro tebe.“(smích)
  26. Matka:„No, ale ty sis taky hrál přece v kuchyni na kytaru...“
  27. Klient: „Hm, ale že spíš jsem hrál, jakože ten doprovod.“
  28. Kouč: „Kdo, kromě mamky ještě věděl, že hraješ na baskytaru?“
  29. Klient: „No, věděli to snad všichni: rodina, kámoši to věděli taky. My jsme sháněli ještě nějaký lidi. Kolikrát už sme se rozpadli a zase to dali dohromady. No a potom jsem vlastně přešel na internát a baskytaru jsem prodal, protože už na to nebyl čas. Jinak to mě bavilo teda dlouho.“
  30. Kouč: „Čili kdybys nepřešel na internát, tak bys na ni hrál ještě teďka?“
  31. Klient: „Jo, no tak bych ještě hrál, asi jo, no. Určitě ten zájem teda taky klesnul časem postupně, už jsem taky nehrál tolik hodin denně, ale pořád mě to bavilo. A i teď vlastně občas, když sem u něj, tak on teďka má náhradu místo mě, tak si od něj půjčím tu basu a zahraju si to.“
  32. Matka: „A není to ta tvoje?“
  33. Klient: „Je to ta moje přímo, já sem mu to přímo prodal. (smích) On si ji ode mě koupil, takže teď, když si tam zajdu, tak si ji od něj půjčím. Protože on už taky přestává hrát, takže je to takový...“
  34. Kouč: (přerušuje) „Tak abys ho zase vystřídal, ne?“ (smích)
  35. Klient: (smích) „No, vypadá to tak, že by to tak mohlo dopadnout ještě.“
  36. Kouč: „Jako jo, takhle se to nějak rýsuje?“
  37. Klient: „No, vypadá to tak, jako že by to ještě šlo...“
  38. Kouč: „Hm, a chytl by ses ještě takhle?“
  39. Klient: „Asi jo. Já, když sme hráli, tak mi to ještě šlo. Pár minut mi stačí, že než si rozcvičím zas prsty, a hned... ještě mi to jde, jo.“

V ukázce je vidět, že parafráze či shrnování používáme pro potvrzení, že klientovi rozumíme či pro ujasnění významu a zároveň se často hned „odrazíme“ k rozvíjení něčeho konstruktivního, co klient nabídnul nebo na co se lze zaměřit (např. ve (2) po parafrázích následuje otázka na preferovanou budoucnost). Podobný postup je vidět v konzultaci Insoo Kim Berg (viz. kapitola 3.3.) v části 96 a 97.

V některých částech této naší konzultace podobnou funkci jako parafrázování či shrnování zastává nějaká (často provokativní) otázka, která dává klientovi zpětnou vazbu, že mu kouč naslouchá, ale zároveň rozvíjí téma nečekaným způsobem a tím otevírá nové možnosti (např. 4, 17, 25, 30, 34). Často je zde přítomen prvek humoru, což vnímáme z hlediska připojení ke klientovi jako velmi užitečné. V některých momentech se ve snaze parafrázovat rovněž kouč dostává mimo rámec klientovy zkušenosti a nabízí určité interpretace (např. 13,19, 21), často zaměřené v souladů s východisky přístupu zaměřeného na řešení na hledání zdrojů nebo rozvíjení alternativních pohledů.

Autor: Leoš Zatloukal | úterý 22.3.2016 11:37 | karma článku: 10.80 | přečteno: 825x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 22 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 14.24 | Přečteno: 261 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 18.67 | Přečteno: 447 | Diskuse

Olča Vodová

zdánlivě zadarmo

(svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...,svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...)

27.3.2024 v 21:18 | Karma článku: 5.12 | Přečteno: 111 | Diskuse

Karel Trčálek

Jak se pracovníci ve školství pomstili uličnímu výboru iFčil oslavujícímu Karlův úspěch

No, mám-li být upřímný, pomsta to byla hodně sladká. Však se taky hned ze všech stran slétly vosy a začaly si dávat do trumpety tak, že se div v té slaďounké šťávičce neutopily....

27.3.2024 v 10:51 | Karma článku: 31.13 | Přečteno: 595 | Diskuse
Počet článků 17 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 813

Kouč, terapeut, lektor přístupu zaměřeného na řešení, vyučující na několika vysokých školách (UP Olomouc, MU Brno...), spoluzakladatel institutu Dalet.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...