Témata k uzavření a témata k otevření

Letošní SF Summer Camp na Bunči přinesl mimo jiné i zajímavé debaty a reflexe rozdílností a styčných bodů různých přístupů.

Bylo to dané také tím, že pozvání přijali i kolegové, kteří s klienty pracují jiným způsobem než pomocí přístupu zaměřeného na řešení.

Takové debaty na jedné straně kladou velké požadavky na otevřenost, poctivé naslouchání a respekt k tomu, že druhý člověk může věci vidět naprosto jinak než já. Je to takový pěkný trénink toho našeho „postmoderního pluralismu“ ve vnímání skutečnosti (moje zkušenost ukazuje, že se to snáze říká než dělá v praxi). Na straně druhé mohou přinést velké obohacení, hlubší promýšlení toho, jak věcem rozumím. Jedno z témat, které se otevřelo, bylo téma otevírání a uzavírání témat v terapii.

Hlavně uzavřít problémy…

V přístupech, které pracují s klienty na řešení jejich problémů a často se k problémům vracejí, zkoumají jejich příčiny nebo udržující faktory a přes různé metody (např. imaginace, kresby, interpretace, dramatické přehrávání, popis a pozorování emocí, změny vzorců chování a myšlení apod.) se je snaží odstranit je velmi důležité témata uzavřít. Někdy se mluví o tom, že je třeba klienta „přimět“ či „nepustit“, protože se někdy může nevědomě dokončení a vyřešení dané věci bránit (tzv. odpor). V tomto kontextu je důraz na uzavření tématu nesmírně důležitý a pochopitelný. Nelze klienta nechat rozbitého. Je to trochu jako když se otevře při operaci dutina břišní, vyřízl se slepák, a pak by šel lékař na pivo a nechal pacienta nezašitého. I skvělý zákrok by přinesl poškození klienta. Celkově podle mého soudu důraz na uzavření tématu (pomyslné zašití rány) ukazuje, že si kolegové, kteří se při práci více zaměřují na problém, velmi dobře uvědomují, jak rizikovou činnost provádějí. Otevírat klientovy pomyslné rány, hledání příčin a jejich odstraňování, to vše jsou činnosti velmi riskantní a mohou vést k poškození klienta (tzv. „iatrogenní poškození“, tedy poškození v důsledku léčby). Praotec lékařské vědy Hypokrates do přísahy lékařů vtělil slib, že nebudou škodit pacientům. Myslím, že nepodezíral lékaře, že by chtěli lidem záměrně ubližovat (málokdo si volí tuto dráhu s cílem lidem škodit), ale že chtěl právě zdůraznit, že léčení může vést paradoxně ke zhoršení stavu pacienta, pokud lékař nepostupuje odborně, zodpovědně a flexibilně. Mnohokrát jsem na různých akcích byl svědkem „terapeutického“ působení, u kterého jsem si kladl otázku, zda spíše problémy klienta nezhoršilo. A mnohokrát se do mé terapeutické praxe dostali lidé, které někdo léčil způsobem, který jim „nesedl“ nebo jim dokonce ubližoval. A často prývě proto, že věci nějak zůstaly „nedotažené“, „otevřené“ a člověk měl co dělat, aby je pak NAVZDORY terapii zvládl vlastními silami. Proto se chci velmi přimluvit – když už chce někdo pracovat se zaměřením na řešení problémů, ať prosím problémová témata uzavírá a nenechá problémy rozvrtané a otevřené a tak zamořující život klienta.

… anebo rovnou otevřít zdroje k řešení

V terapii zaměřené na řešení máme tendenci proces změny vnímat zásadně odlišným způsobem. Místo řešení problémů – tedy jejich zkoumání, hledání příčin a odstraňování – rozvíjíme společně s klienty něco nového, řešení. Řešení není přímo spojené s problémem, je to něco nového, co pasuje do situace klienta a umožňuje mu „přerůst“ problémy a rozvinout se novým způsobem.

Pěkným příkladem je legenda o převorovi jednoho kláštera v horách, který byl tak zoufalý ze situace v klášteře, že se vydal poprosit o radu moudrého zenového mistra, který žil o samotě na vzdálené hoře. Když po mnohadenním putování dorazil k zenovému mistrovi, nalezl ho ponořeného v hluboké meditaci. Začal mu popisovat situaci v klášteře – mezi mnichy je spousta hádek a konfliktů, vytrácí se radost ze života, nerespektují se pravidla, nepřicházejí poutníci jako v dřívějších dobách ani mladí muži nežádají o vstup do kláštera, všichni jsou na sebe protivní, naštvaní, nespokojení… Zatímco vyprávěl a stěžoval si, mistr najednou otevřel oči, zadíval se na převora a řekl: „Všechny vaše trápení vycházejí z toho, že ve vašem klášteře mezi vámi žije skrytě Mesiáš, ale vy jste to nepoznali. Až ho naleznete, bude vše v pořádku.“ Poté opět zavřel oči a ponořil se do meditace, a i když ho převor zaplavil spoustou otázek („Kdo je to?“, „Jak ho mám poznat?“), už vůbec nereagoval. Zmatený převor se tedy vydal na cestu zpět do kláštera a celou dobu přemýšlel, kdo z bratří by mohl být mesiáš: „Možná bratr vrátný, ten je velice příjemný a laskavý… ale zase je poněkud intelektově zaostalý… ale když je Mesiáš mezi námi skrytý, tak třeba… anebo bratr, který má na starosti knihovnu?...“ Když dorazil do kláštera, svolal všechny mnichy a seznámil je s tím, co říkal svatý muž. Všichni byli zmatení, dívali se po sobě a i během dalších dní neustále sledovali, kdo by mohl být tím Mesiášem. Zajímavé je, že chování mezi bratry se změnilo, hádky zmizely („Přece se s ním nebudu hádat, co když je to zrovna On?“), objevilo se více úcty, vstřícnosti, dobré atmosféry, začali se objevovat poutníci a zanedlouho se klášter dočkal většího rozkvětu než kdykoli předtím.

Ve výše uvedeném příběhu je pěkně vidět, že nedošlo ani k prozkoumání problémů a jejich příčin, nevíme nic o dětství jednotlivých mnichů ani o jejich maladaptivních vzorcích chování či myšlení, o emocích spojených s životem v klášteře ani o smyslu jejich života, a přesto dochází k dramatické změně. Rozvíjí se totiž něco nového, díky čemu problémy ztrácejí na významu, „rozpouští se“ („dissolve“ – Harlene Anderson) nebo prostě „vyhladoví“, protože nejsou „živeny“ (energie je směřována do rozvíjení něčeho jiného).

V tomto kontextu se ukazuje jako velmi užitečné věci neuzavírat, ale naopak nechat otevřené a nechat působit to nové, co je založeno na novém směřování a zdrojích. V jistém smyslu to lze přirovnat k posthypnotické sugesci, která působí právě mimo terapii a aktivuje sebeúzdravné mechanismy. Anebo (na základě inspirace z diskusí) k akupunktuře, která prý stimuluje určité body a tím i určité orgány a tyto impulzy se doplňují, až se změna dostatečně rozvine. Anebo to lze přirovnat ke komplexní medicíně (viz. můj předchozí blog), kdy se nastartují změny životního stylu (strava, pohyb, vztahy s druhými, odpočinek atd.) a tyto změny bez ohledu na přesnou etiologii nemoci přinášejí změny ve zdravotním stavu pacienta. Proto bych chtěl skončit prosbou ke kolegům pracujícím spíše se zaměřením na řešení – když narazíte na zdroje klienta, o které by bylo možné „opřít“ žádoucí změny, neuzavírejte téma, ale naopak, otevřete je co nejvíce a nechte je působit v životě klienta, snažte se přitáhnout pozornost klienta k jejich zdroji a ke změnám, ke kterým vede. Kéž žádný zdroj, na který společně s klienty narazíte, nezůstane po skončení sezení uzavřený!