Co je (a co není) hypnóza?

Hypnóza je slovo, které budí silné emoce. Mnoho lidí hypnóza fascinuje. Kdekoli zmíním, že „dělám hypnózu“, ihned slyším žádost, abych „TO“ předvedl. Spousta lidí se – možná i díky různým efektním vystoupením v divadlech či v televizi – touží naučit ovlivňovat druhé lidí tak, aby dělali bizarní věci, plnili jejich přání či koupili jejich výrobky anebo chtějí umět „číst myšlenky“ druhých lidí a poznat, kdy lžou apod. Jiní lidé se hypnózy velmi bojí – obávají se, že by mohli být „pod vlivem hypnózy“ přinuceni udělat něco, čeho by po „probuzení“ litovali nebo že by mohli být nějak nevědomě ovlivněni či „naprogramováni“. Myslím, že fascinace stejně jako odmítání hypnózy jsou reakce zbytečně extrémní a mnohdy pramení jednoduše z neznalosti nebo nedorozumění o tom, co hypnóza je a k čemu je dobrá.

Hypnóza jako konstrukt

Co je tedy hypnóza? Asi nejpřesnější odpovědí je, že to nikdo pořádně neví. Existuje sice mnoho definic a pojetí hypnózy, ale žádná jednotná a obecně platná definice, na které by se všichni odborníci shodli. Je to proto, že hypnóza je velmi subjektivní zkušenost, proto je obtížné ji nějak jednoznačně a objektivně definovat. Jeff Zeig (1985) přirovnává hypnózu k jiným obtížně definovaným jevům, například k lásce. Pro každého člověka láska znamená něco jiného a prožívá ji jinak. A pokusy lásku nějak „objektivně“ definovat by asi většina lidí odmítnula. Podobně je to i s prožitkem stavu, kterému se říká hypnóza. A podobně jako láska, i hypnóza se bude různě jevit pozorovateli (ten vnímá obojí jako určité způsoby velmi specifické komunikace) a ještě jinak subjektu (který vnímá své prožívání spojené s těmito jevy).

Hypnóza je vlastně určitý konstrukt (stejně jako většina pojmů z psychologie), který používáme k poměrně široké škále různých projevů člověka i forem komunikace. André Weitzenhoffer, jeden z předních výzkumníků v oblasti hypnózy, zdůrazňuje: „Existence hypnózy je jen předpokládaná a hypotetická. Existence hypnózy nikdy nebyla přímo dokázána vědeckými ani jinými prostředky. Nikdo také přesně neví, jaké změny se přesně dějí u člověka, o kterém se řekne, že je v hypnóze…“ (1989, s. 6)

Hypnóza jako ovlivňující komunikace

Michael Yapko, autor vlivné knihy o hypnoterapii Trancework, nabízí velmi jednoduchou a výstižnou definici hypnózy: „Hypnóza je ovlivňující komunikace.“ (Yapko, 1995, s. 5) Není sporu o tom, že hypnóza je forma komunikace, protože hypnotizér s hypnotizovaným člověkem nějakým způsobem komunikuje – verbálně (slovy) i neverbálně (např. tónem hlasu, gesty apod.). A důležitým prvkem hypnózy je, že tato komunikace vede ke změnám v prožívání i chování hypnotizovaného. Na druhou stranu lze namítnout, že jakákoli komunikace je ve své podstatě ovlivňující a tak jako nelze nekomunikovat (Watzlawick et al., 2000), nelze se ani při komunikaci vyhnout tomu, abychom se VZÁJEMNĚ neovlivňovali. Proto se někteří další autoři snaží upřesnit povahu tohoto ovlivňování v hypnóze. Již zmíněný Weitzenhoffer (1989) zmiňuje, že při hypnóze dochází k tomu, že klient reaguje na to, co hypnotizér dělá, mimovolně či nevědomě (alespoň klient to tak vnímá), ale přitom tato reakce nějak koresponduje s tím, co hypnotizér nabízí. V praxi to může být poměrně zjevné. Hypnotizér například klientovi říká: „Vaše ruka se zvedá směrem k čelu… nemusíte jí nijak pomáhat a přesto cítíte, jak se sama pohybuje vzhůru, jako by ji přitahoval nějaký magnet…“ a přitom lze pozorovat, jak klientova ruka vykonává pohyb vzhůru. Klient subjektivně tento pohyb vnímá jako něco, co se mu děje, nikoli jako záměrné zvedání ruky. V tom je rozdíl mezi vědomým poslechnutím pokynu či příkazu („Zvedněte ruku!“) a nevědomou reakcí na tzv. sugesci („Vaše ruka se zvedá“). Tento rozdíl je pro pochopení hypnózy zásadní. V obou případech pohyb ruky vykonává klient, ale v prvním případě vědomě a v druhém případě si neuvědomuje, že pohyb vykonává, subjektivně to prožívá jako něco, co nedělá, ale co se mu děje. V uvedeném případě je souvislost mezi sugescí („vaše ruka se zvedá“) a reakcí (zvedání ruky) poměrně jasná a přímočará (proto se také takovým sugescím říká „přímé sugesce“). Ale vezměme si například situaci, kdy hypnotizér vypráví klientovi příběh o někom, kdo se procházel v zahradě a natahoval ruku nahoru, aby si natrhal jablka, některá slova v tom příběhu zdůrazňuje apod. a najednou během vyprávění příběhu se ukazuje, že klientova ruka se zvedá vzhůru. Zde už je souvislost mezi sugescí skrytou v příběhu a reakcí klienta (zvednutí ruky) méně přímočará a zjevná, zejména klient si ji většinou neuvědomuje (proto se takovým sugescím říká „nepřímé sugesce“). Opět ale jde o reakci, která nějak koresponduje se sugescí a klient ji vnímá jako něco, co se mu děje, nikoli jako vědomou reakci na pokyn.   

Zaměření dovnitř a nevědomé učení

Dalším významným aspektem hypnózy je zaměření pozornosti spíše dovnitř než na vnější podněty. Stephen Lankton například definuje hypnózu takto (2009, s. 112): „Hypnóza se mnohem více podobá bdělému stavu než spánku. Lze ji definovat jako časově ohraničený stav soustředění, který je charakteristický zvýšeným vnitřním zaměřením a redukcí vnějšího zaměření, čímž lze dosáhnout změn ve vnímání, myšlení, emocích a fyziologické zkušenosti.“

Vnitřní zaměření také znamená, že klient ve svém nitru doslova „pátrá“ po nových možnostech a zdrojích k řešení problémů. Proto fenomenální hypnoterapeut Milton H. Erickson definuje hypnózu jako „proces tvořivého učení“ či jako „nabízení podnětů, které stimulují klientův vnitřní proces učení“. Milton H. Erickson silně věřil tomu, že lidé mají mnohem více zdrojů (schopností, dovedností, znalostí využitelných pro řešení problémů), než si uvědomují. Často zmiňoval tvořivou schopnost nevědomé stránky člověka („uncouscious mind“). Určitou potíží je, že tyto zdroje lidé mnohdy nedokážou využít, propojit je se situací, kterou potřebují řešit. Hypnóza umožňuje tento typ učení podpořit a posílit.

.

Autoritativní, standardizovaný a spolupracující přístup k hypnóze

Albert Einstein kdysi prohlásil, že naše teorie určují, co jsme schopni pozorovat. Stephen Gilligan (1988) popsal tři základní přístupy či způsoby jak chápat a využívat hypnózu – autoritativní, standardizovaný a spolupracující přístup Jak je přehledně vidět v tabulce, jde o diametrálně odlišná filosofická východiska i rozdílné strategie využití hypnózy. Osobně za nejužitečnější pro práci s klienty považuji spolupracující přístup. Neznamená to, že by nebylo možné se inspirovat i jinými přístupy (zejména standardizovaný způsob nabízí mnohé vědecky prověřené postupy, které lze užitečně zakomponovat), ale že těžistě mé hypnoterapeutické praxe leží v otevírání prostoru pro spolupráci s klienty, důrazu na jejich jedinečnost a její využití a rozvíjení jejich zdrojů.

Hypnoterapie zaměřená na řešení

Někdy se mě účastníci našich kurzů či terapeutických výcviků ptají, jak jde dohromady přístup zaměřený na řešení, který praktikuji a učím, a využití hypnózy.

Především lze diskutovat o tom, zda práce s hypnózou tvoří samostatný přístup v terapii (tak jako je třeba psychoanalýza, KBT, gestalt terapie nebo terapie zaměřená na řešení) anebo zda se jedná jen o doplňkový přístup či techniku, kterou lze využít v rámci jiného přístupu. Myslím si, že může platit obojí. Koneckonců, i Evropský certifikát hypnózy vydávaný Evropskou společností hypnózy (European Society of Hypnosis), který po úspěšném ukončení našeho výcviku v hypnoterapii a splnění dalších náležitostí mohou získat i absolventi našeho ročního výcviku v hypnoterapii zaměřené na řešení, má verzi samostatného přístupu (Modality) i doplňkového přístupu (Adjunct). V případě, že jde o doplňkový přístup, je hypnóza využívána v rámci některého z etablovaných přístupů tak, že obohacuje terapeutický proces (například využití věkové regrese v psychoanalýze, prohloubení intenzity prožívání v experienciálních přístupech, podmiňování žádoucího chování nebo využití imaginativních technik v KBT apod.).

Já osobně používám a učím hypnózu jako doplňkovou techniku v rámci přístupu zaměřeného na řešení. Terapie zaměřená na řešení do značné míry vychází z práce legendárního (hypno)terapeuta Miltona H. Ericksona, který významným způsobem ovlivnil způsob, jakým v současné době rozumíme hypnóze a jejímu využití v terapii.

Tento způsob práce je charakteristický zaměřením na tři oblasti:

• co klient chce – jde o vytvoření detailního obrazu situace, kdy došlo k terapeutické změně a klient již nepotřebuje chodit na terapii; samotný proces vytváření podobného obrazu preferované budoucnosti je velmi sugestivní proces (také vychází z četných hypnotických technik, například známé Ericksonovy techniky křišťálové koule), se zapojením hypnózy a posílením imaginace lze někdy dosáhnout ještě výraznějších výsledků. Vzpomínám si na jeden případ, kdy jsme s kolegou Pavlem Vítkem pracovali s klientkou, která přišla „na hypnózu“. V první části jsme s klientkou pomocí „zázračné otázky“ mapovali její představu preferované budoucnosti, rozhovor provázel především Pavel, a přestože nedělá hypnózu, klientka se při popisu preferované budoucnosti postupně dostala do střední hypnózy. Spontánně zavřela oči, imaginovala různé situace, byly patrné změny dýchání atd. Poté jsem provedl formální indukci (navození) hypnózy (protože klientka si přišla „na hypnózu“), po skončení klientka referovala, že byla více „ponořená“ do hypnózy při zázračné otázce než při formální indukci.  
• jaké zdroje má klient k dispozici – aby bylo možné dosáhnout nějaké terapeutické změny, je nutné nejen vědět, kam se chceme dostat, ale mít také k dispozici vše, co potřebujeme k cestě vpřed. Hypnóza nabízí velké množství možností, jak objevit a posílit vnitřní zdroje klientů tak, aby mohli dosáhnout toho, co si přejí. Příklad z mé praxe lze nalézt v článku (www.dalet.cz/ke-stazeni...)
• jak začít (první krok) – veškeré debaty a plánování změn jsou k ničemu, dokud se nezačne něco konkrétního podnikat směrem k dosažení toho, co klient chce. Elegantním způsobem je začít něčím velmi malým – ať už malým krokem či experimentem. Hypnóza může tyto první kroky účinně podpořit, zejména ve formě posthypnotických sugescí (sugesce, které jsou časově zarámovány až po skončení hypnózy).

Jak a komu může hypnóza pomoci?

Bill O‘ Hanlon uvádí, že hypnóza je zvlášť vhodná v případech, kdy problém klienta zahrnuje mimovolní prvky či automatismy. V takovém případě je klient vlastně v jakémsi negativním transu, kdy automaticky reaguje na určité situace způsobem, který není užitečný (např. se bojí tmy, je depresivní apod.). Protože problém má silný nevědomý a automatický aspekt, je velmi obtížné jej řešit pomocí cílené vědomé práce na sobě. Z mého pohledu není využití hypnózy (ani žádné jiné techniky) odvislé přímo od problému, ale spíše od preferované budoucnosti. Pokud máme s klientem ujasněné, co chce (preferovaná budoucnost), pak hledáme prostředky, jak se tam dostat. A pokud je v dané situaci vhodným prostředkem práce spíše na nevědomé úrovni s využitím procesu nevědomého učení, pak volím hypnózu. V jistém smyslu lze říci, že hypnóza přináší do terapeutické práce intenzivní zaměření na prožitek. Terapii zaměřené na řešení se někdy vyčítá, že je příliš „povídací“ a méně zaměřená přímo na emoce a prožívání klienta, zapojení hypnózy umožňuje terapeutovi zaměřenému na řešení ještě intenzivněji pracovat prožitkovým způsobem.